Den vítá mě svým ránem,
noc odešla i s pánem
mých snů, zbyl mi jen žal,
ta noc mi všechno vzala
a já se marně ptala,
jak to všechno se mnou bude dál.
Co bylo, už tu není,
tak sbohem, ty mé snění,
teď splín na duši mám,
jak můžou zpívat ptáci,
proč obraz tvůj se vrací,
sama sebe zbytečně se ptám.
Mám se zlobit, mám se smát,
zbývá mi jen sbohem dát,
těžko hledat slova,
chce to začít znova,
hrát, znova hrát.
Snad vyřeším to honem,
když začnu správným tónem,
svůj song zpívat a hrát,
kdo tančí, zpívá, hraje,
ten slyší hudbu z ráje,
můžou se mu hezké věci zdát.
Den vítá mě svým ránem,
však já už nejsem pánem
tvých snů, zbyl mi jen žal,
noc roztáhla svá křídla
a ty ses v jiným zhlídla,
toho jsem se vždycky nejvíc bál. |
Monika Absolonová:
Hypnotix:
