Šedivým tichem probdělý noci,
procházím městem spících lidí,
v pohledu zpátky krčí se kdosi,
myslí si asi že ho nevidím.
Já znám Tě pár let v patách mi
kráčíš, zkroucenej křivdou
letících vět,
proto se seber a táhni zpátky,
a už nikdy nevracej zpět.
Bojím se tvarů tý šedivý plochy,
jako by každá ranicí lež,
zkřivila tělo, zlomila duši,
rozbila celej malinkej svět.
Blíží se k tělu hrdlo mi rdousí,
a moje chůze mění se v běh,
vem si mé tělo, nech mi mou
duši,
ať v pekle shoří všechna ta lež.
Ráno, když vstávám slunce už
svítí,
po stínech jak když se slehne
zem,
pak ale večer proč přijde večer,
já nechci večer...néééé.
|
Vynález Zkázy:
