"Atmosférický band" (jak se sama kapela nazývá) Mrakoplaš je na scéně od roku 1996. Postupně přirozeně zapadl do proudu domácího blues, takového, které koření v hospodě, ale zároveň není dryáčnické, na těžkosti života se dívá s nadhledem a posmutnělým humorem. Tak, jak to stále umí bard Jan Spálený (mimochodem sám fanoušek Mrakoplaš), Ivan Hlas či dříve bluesberry. Ostatně na jakéhosi ducha pražské čtvrti Hanspaulka, z níž posledně dvě jmenované legendy vzešly, si lze u nové desky Mrakoplaše vzpomenout docela často.

Název "Tichá radost" je výstižně zvolený titul. "Z čeho všeho se lze radovat, tak nějak vnitřně, pro sebe?" ptá se pražská čtveřice. Tichou radost nachází v drobnostech a hlavně ve vzpomínkách. Čerstvé povětří, které usuší prádlo, knížka v křesle pod lampou, hvězdy skákající po střechách. A vlastně ze všech jedenácti písniček vyplývá, že ona radost je v podstatě všude kolem nás, i když se každodenní protloukání může zdát na první pohled smutné. Verš "Odešel strach plout sám" uzavírá píseň "Sedím s tátou", která je sama o sobě plná nejistoty a svým způsobem tak dává razítko naděje všem ostatním niterným příběhům ze života.

Texty (jejich autory jsou převážně klíčové persony skupiny Martin Kalenda a Pavel Lipták, dvěma přispěl Michal Bulíř) mají vzácný dar zkratky, která přímočaře - ale zároveň poeticky a přesně - dovede popsat realitu a vtáhnout do dění, do mysli vypravěče. "V koutě kotě přede, za okny zuří listopad / na plotně oběd voní / vítr chce stromy lynčovat / u kamen milá sedí, vidí v nich celej svět / a já píšu dlouhej dopis / na Underwoodu třicet pět," zní v "Underwood 1935", skladbě o samotě a jednom psacím stroji, a posluchač má před očima všechno, aby si celou situaci dokázal plasticky představit. Ono české bluesové vypravěčství tady má jasné pokračování a ve verších Mrakoplaše se lze rochnit dlouze a opakovaně.

Obzvláště když je doprovází výrazné melodie a hravé nápady, jako třeba kytarové sólo v "Takhle jsi to chtěla", které má téměř gilmourovské barvy, folkovou melodikou ozdobená "Julie" nebo echt blues ve zmíněné "Underwood 1935". Výsledek je tím typem alba, které chytne na první dobrou, ale zároveň se jen tak neoposlouchá. Přináší totiž spoustu příležitostí k odkrývání na první pohled skrytých zákoutí. A to je vždycky radost - a vůbec nemusí být ta titulní, tichá.

Na druhou stranu, halasná nabubřelost je Mrakoplaši rovněž cizí. "Tichá radost" je introvertně skromné dílo, z něhož dýchá radost z tvorby a společného hraní. Jsou tu skvělé texty i muzika, která umí zaháčkovat. Mrakoplaš už léta dělá skvělé věci, například pořádá pravidelné benefiční akce, které získávají prostředky pro boj s Alzheimerovou nemocí. Jeho letošní studiovka mezi takové věci patří, neměla by zapadnout.