Že současné metalové kapely nemusí být pouze androgynní našminkované emo spolky, se mohli přesvědčit návštěvníci koncertu, který se odehrál ve středu v bratislavském MMC (Majestic Music Club). Společně tu totiž vystoupili dva elitní zástupci groovemetalového žánru se silným retro nádechem - americké party Lamb Of God a Devildriver. Obě formace se představily nebo teprve představí tento měsíc i v Praze na samostatných koncertech, ale daleko atraktivnější a zároveň i ekonomičtější volbou bylo vyrazit na jejich společný gig k našim východním sousedům.

Jelikož nakonec odpadl support (jeho totožnost ve výsledku ani nebyla představena), odstartovali koncertní program kolem čtvrt na devět přímo kalifornští Devildriver, vedení charismatickým a nestárnoucím válečníkem Dezem Fafarou, který v devadesátých letech bodoval v hitparádách s nu-metalovými mimozemšťany Coal Chamber. Kapela odehrála svůj plnohodnotný hodinový set s průřezem celou svou dosavadní tvorbou a předvedla dobrý výkon, stejně tak bylo živo i pod pódiem a na závěr se dostalo i na tradiční masivní circle pit. Škoda jen špatného zvuku, který navíc výrazně vytáhl bicí nad úroveň tichých kytar. Hudba formace přitom vychází hodně z thrash metalu staré školy, a proto jsou řezající kytary nutností. Přesto přese všechno ale dobrá show.

Po zhruba půlhodinové přestavbě už ale došlo na hlavní hvězdy večera a už během intra bylo jasné, jak divoké a oddané fanoušky má tahle parta z Virginie, která převzala otěže lídra řízného jižanského metalu po rozpadu legendární Pantery. Velmi dobrý zvuk, maximální nasazení na pódiu i v moshi pod ním, ryzí metal s velkým M... krev, pot a slzy. Takto nejlépe se dá charakterizovat vystoupení beránka božího. Vlasatí dřevorubci v čele s bratry Adlerovými, šedovlasý a šedovousý basák John Campbell a především ten, na kterým to celé stojí, vokalista Randy Blythe.

O něm je dobře známo, že je to násilník, alkoholik a divoké zvíře, prostě ryzí badass motherfucker, podobně jako byl svého času Phil Anselmo ze zmíněné Pantery, ale na rozdíl od něho nelze Blytheovi nic vyčítat, protože na pódiu podá vždy maximálně profesionální výkon a odzpívá svoje jako z desky. Stejně tak hrála i celá skupina - přesně a precizně, zároveň ale i organicky a živelně, tak jak to umí jen ty opravdu velké metalové kapely (nemyšleno měřítkem pofidérní komerční úspěšnosti).

Randy navíc aktuálně žánr kapely podporuje i svou ryzí redneck image, kdy má na hlavně podobně jako Max Cavalera něco mezi dlouhými vlasy a dready bez nějakého kadeřnického konceptu - prostě zanedbané vlasy, ze kterých se časem samy od sebe staly poloviční dready. Přesto však postava s charismatem až na půdu. Pětice ve svém setlistu neopomněla žádnou ze svých zásadních klasik jako "Walk With Me In Hell", "Laid To Rest" nebo "Now You've Got Something To Die For".

Vrchol jejich výživného osmdesátiminutového setu pak nastal v přídavkové pecce "Redneck", kdy došlo v refrénech nejen na tradiční obří circle pit, ale i na sestup kytaristy Willieho Adlera mezi fanoušky (samozřejmě za doprovodu security), který pak hrál právě uprostřed tohohle velikého lidského mlýnu. Úžasný zážitek, na který nejde jen tak zapomenout. Obě kapely v programu večera předvedly skvělé výkony, pozitivně lze hodnotit i prostor klubu, který tvoří spolu s menším sousedním Randalem a kavárnou/barem jeden propojený průchozí komplex, zkrátka povedená akce na všech frontách.