RECENZE: Mike Shinoda natočil sólovou desku bez jediného nosného nápadu

Příběh kapely Linkin Park je nosný a sledovat ho je mnohem zábavnější než poslouchat její desky. V roce 2000 vybuchnuvší supernova albem Hybrid Theory spoludefinovala umělecky sice pochybný, nicméně komerčně velmi úspěšný žánr nu-metal. Tak akorát tvrdé kytary, chytlavé refrény.

Chytil se na to kdekdo, Linkin Park se hřáli na výsluní a na dalších albech nejenže už nedokázali přijít s pořádnými hity, ale stále více měkli, až v roce 2017 vydali unylé popové blátíčko One More Light.

V témže roce spáchal sebevraždu zpěvák Chester Bennington a od té doby se nad kapelou vznášejí nejasnosti. Hovoří se sice o jakémsi comebacku, ale kdo by to za těchto okolností chtěl a potřeboval?

Asi jen opravdu skalní fanda, který je schopen od svých miláčků pozřít a bez obtíží strávit naprosto vše, včetně takových úletů, jako je aktuální sólové album Mikea Shinody, který v Linkin Park zastával funkci druhého vokalisty, rapera a kytaristy.

6 fotografií

Deska Dropped Frames, Vol. 1 je naprosto zbytečný počin, hudebně zcela prázdný, nepřinášející žádnou hodnotu. Nejde o to, že na něm není ani stopa po kytarových riffech nebo hymnických refrénech jako v nejúspěšnějších dobách Linkin Park. Tady nenajdete zhola nic, ani prachobyčejné písničky.

Jen nějaké rozcvičování se, pár letmo nahozených nápadů, odnikud nikam vedoucích instrumentálních podkladů, které by, možná, za jiných okolností kdosi schopný mohl dotáhnout k definitivnímu tvaru. Ale v téhle podobě je album prakticky neposlouchatelné. Jako podkres kamsi do baru snad, ale věnovat mu opakovaně čas se opravdu nedá.

Jen několik málo okamžiků zachraňuje od pádu na totální dno. Úvodní Open Door disponuje celkem nosným nápadem a alespoň v ní zazní vokál. Kdyby podobně vypadalo celé album, dalo by se nad tím přimhouřit oko. Jakž takž přijatelná je také Osiris, ale zbytek je vymetání šuplíků.

Dropped Frames, Vol. 1 40 % Mike Shinoda

Mike Shinoda je podle všeho celkem schopný producent, album je po zvukové stránce dobře ošetřené, což je další plus, ale nosné hudební nápady nemá. Střídmá stopáž, jen o pár minut přesahující půl hodiny, se při poslechu jeví jako jednou tak dlouhá. Album je vážně k nepřežití, jde o podivný polotovar, z něhož nemohou mít radost ani ti nejzapálenější, jsou-li tací.

Linkin Park byli svého času opravdu velcí, ale do historie se nezapíší. Bylo a je to sezonní zboží, vzpomínka na počátek druhého milénia. Nostalgická jen pro toho, kdo se s jejich prvními alby seznamoval s tvrdší muzikou. Posluchačům v té době již zkušenějším, kteří se nenechali opít bublinkovou limonádou, neměli Linkin Park co nabídnout už tehdy a nemají ani dnes.