RECENZE: Vzdor covidu. Nick Cave nahrál strhující koncert bez publika

Záznam vyšel na albu Idiot Prayer (Nick Cave Alone At Alexandra Palace) a je to ohromná síla. Jakkoliv jsem před časem vyslovil pochybnosti ke zmíněné desce Ghosteen, tak zde mě Nick Cave znovu dostal na kolena. V komorním přednesu padají veškeré žánrové rozdíly.

4 fotografie

Je zcela jedno, jestli nasadí píseň z repertoáru hřmotného projektu Grinderman, starou Stranger Than Kindness z přetemného alba Your Funeral... My Trial nebo něco novějšího, například z bolestně krásné desky Skeleton Tree, případně z The Boatman’s Call. Když se ozvou první tóny a verše Nobody’s Baby Now z klasiky Let Love In, je těžké ubránit se mrazení v zádech.

Tenhle Caveův koncert byl zkrátka výjimečný. I v minimalistickém provedení až hmatatelně cítíme napětí, zároveň však i klid, úlevu a smíření. Stačí málo, Cave v pravou chvíli zvýší klas, položí důraz na tu pravou frázi či refrén a pocit výjimečnosti a neopakovatelnosti se zvyšuje.

Iditor Prayer – (Nick Cave Alone At Alexandra Palace) 85 % Nick Cave

Milovaná The Mercy Seat drásá a žhne i v komorní úpravě, The Ship Song z alba The Good Son neztrácí nic ze své prosté čistoty a upřímnosti. Je to uhrančivý počin, v němž se přelévá mnoho emocí. Jakýsi bedekr po životě a díle Nicka Cavea – zaznívají v něm bouřlivé časy, běsi i zklidnění. A přitom je to stále vzrušující muzika.

Co tedy chybí k absolutnímu hodnocení? Ryze subjektivní marginálie: želím absence písničky Straight To You z alba Henry’s Dream, k němuž mám velmi speciální vztah. A k téhle skladbě zvlášť. I z toho důvodu mi třeba úplně nesedí úprava Papa Won’t Leave You Henry právě z téhle desky. V jejím případě se zkrátka nemohu odpoutat od původní verze.

Ale jinak je to jedinečný počin, na který se v budoucnu bude pohlížet nejen jako na další kapitolu Caveovy fascinující hudební cesty, ale také jako na dokument doby, v níž vznikl a kterou svým způsobem reflektoval.