U hereckých koncertů se dost často děje to, že hudba je až na druhém nebo čert ví kolikátém místě. Spousta lidí se jde podívat na svého oblíbeného herce a to, že je na pódiu v úplně jiné roli, je vlastně úplně jedno Zářným příkladem budiž loňské společné turné kytaristy Jeffa Becka s Johnnym Deppem. Dobrá polovina publika přišla do O2 universa na piráta z Karibiku a ne na kytarového velmistra, se kterým na pódiu hrál jeho dobrý přítel Depp. Výsledek byl tudíž poněkud rozpačitý.

To koncert Tenacious D byl z poněkud jiného soudku. Jack Black a Kyle Glass se dali dohromady už v roce 1994 právě díky hudbě a Blackova komediální kariéra je v jistém ohledu odvozená až od toho, co stvořilo tohle mock rockové duo. Dnes jsou Tenacious D kultem, který má silnou fanouškovskou základnu, a rychlé vyprodání pražské zastávky jejich letošního evropského turné nebylo zas až tak velkým šokem. Ale že je ta základna až tak silná a hlasitá, to by mě ani nenapadlo.

Forum Karlín bylo v neděli plné doslova až po střechu. Balkóny byly obsazené do posledního místa, na hlavní ploše bylo velmi, velmi těsno a i jinak většinou volné boční galerie pod sloupy v přízemí tentokrát vyžadovaly trochu toho prodírání, pokud se člověk chtěl dostat na trochu výhodnější pozici. V publiku se míchaly nerdovské typy, přehlédnutelní chlápci z ulice i lidé v maskách. Co ale trochu překvapilo, bylo množství lidí dávající svou komunitní příslušnost najevo metalovým tričkem. Inu, "I Am Devil, I Like Metal", jak zní v songu "Beelzeboss" a ve filmu "Králové ro(c)ku", si tenhle verš mj. vychutnal i Dave Grohl.

Ale od filmů zpět do Prahy. Večer otevřel projekt Steel Beans, tedy chlápek se vzhledem ropného magnáta z Texasu, v bílém klobouku a stetsonu, který sám zastal celou kapelu. Hrál na kytaru, sám bubnoval, zpíval a občas doplnil i nějakou tu vyhrávku na klávesy. Muzikantsky velmi povedený chaotický rock šmrcnutý blues i kapkou country fungoval parádně a navíc to celé působilo záměrně komicky.

Ostatně, o srandu jde také u Tenacious D. Dvojice Black a Glass hraje rock i metal na akustické kytary (s rockovou kapelou za zády, pochopitelně) a stejnou měrou obdivně čerpá i se vysmívá pompě rockových oper á la "Bat Out of Hell" od Meat Loafa, míchá rocková klišé, ale zároveň je proklatě svá. Kdyby tihle dva chtěli, mohli by hrát pouze covery. V Praze zazněla jen "Wicked Game", původně od Chrise Isaaca, saxofonové sólo (ze záznamu) z "Baker Street" od Garyho Raffertyho a patrně improvizovaná vložka v podobě úryvku Collinsovy "In The Air Tonight". Tou Black hned dvakrát glosoval atmosféru, která je v Karlíně čekala - a překvapila.

Když totiž po předehře nastoupili na pódium a spustili "Kickapoo", odpověděl jim sborový zpěv. A ten v podstatě neskončil až do konce večera a ve vlnách ohlušující intenzity se vracel u hitovek "Tribute", "Beelzeboos" nebo skočné novinky "Video Games". Natolik oddané publikum Tenacious D toužebně vyhlíželo. Téměř stačilo jen dirigovat a Jack Black, momentálně se vzhledem zavalitějšího Toma Arayi ze Slayer, si mohl šetřit hlasivky a jenom se kochat. Mimochodem, zpíval skvěle, šaškoval, pobíhal po pódiu jako utržený ze řetězu a dobře se bavil. A ty užaslé pohledy na rozjařené tancující publikum, od první lajny až dozadu k barům, rozhodně nebyly hrané.

Tenacious D si přivezli celkem střídmou show, které dominoval nafukovací ďábel, jenž v duchu téhle party stříkal oheň vy-víte-odkud (a ne, tlama to nebyla) a ve finále byl, jak to tak bývá, poražen. Při "The Metal" se po pódiu prošla dupající kovová příšera a jednou zaprskaly konfety. Až na pár scének - například uražený Kyle odchází z kapely a Jack ho přivolává zpět songem "Dude (I Totally Miss You") - to byl večer soustředěný na hudbu. Ale podávanou s pořádným, šibalským úsměvem a se silným důrazem na insiderství.

Mytologie kolem Tenacious D je specifická a u nás se jí překvapivě daří. Byl to skvělý koncert pro ty, kteří alespoň rámcově tušili, co můžou čekat. Těch, co ale do karlínského Fora zabloudili omylem, bylo v neděli asi hodně málo.