Článek
Je lehké vydržet patnáct let v tolika lidech?
Je to dokonce výhoda, protože kdybychom byli třeba jen tři, vztahy mezi námi by byly víc namáhané. Přesto těch patnáct let vnímám jako neustálé narážení do překážek a snažení se prosadit, zlepšovat a vyvíjet. Nenecháváme se odradit neúspěchy, chceme zůstat autentičtí a přilákat lidi na místo, kde zrovna hrajeme.
Byly to úplně na začátku vaše ambice?
V minulosti jsem měl skupiny, jejichž existence vždycky na něčem ztroskotala. Když se mi potom v hlavě zrodil nápad založit Poletíme?, řekl jsem si, že to bude má poslední kapela. Ten otazník v názvu se táže, jestli se nám podaří prosadit se víc. Jarda Svoboda z kapely Traband mi pak jednou řekl, že ten náš otazník je vlastně tančící vykřičník. Udělal mi tím velkou radost.
Bylo mi jedno, zda to bude kapela do konce mého života, nebo jen na dva roky. Je prostě má poslední. Její ambicí bylo využít zkušeností z minulých projektů a zkusit to znovu.
Hovořil jste o neúspěších, jimiž se nenecháváte odradit. Kdy se to za těch patnáct let zadrhlo nejvíc?
Zadrhává se to každý den. Dramatičtější to začalo být v době, kdy si lidé zvykli, že je především bavíme, a začali to čekat od každého koncertu a od každého alba. Nikdy jsem zatím nepřemýšlel o konci kapely. Mám nicméně stále na paměti, že je to možnost, protože takové rozhodnutí je pro každého svobodné. Všichni si tedy držíme svá zaměstnání. Nechceme být na hraní v Poletíme? ekonomicky závislí.
Užíváte si bohémského života?
Ostatní v kapele ano, já příliš ne. Chodím totiž spát jako první. Kdybych to moc protahoval, chyběly by mi síly na druhý den. Hlavní důvod je ale ten, že jsem rád v posteli do deseti hodin, a to každý den. Přijde mi to normální.
To ale přece na koncertech nejde…
Na nich jsem si povolil výjimku, snažím se být v posteli do půlnoci. Když ale o nás má zájem pořadatel nějakého festivalu, na kterém bychom měli hrát pozdě v noci, neodmítneme ho.
Stačí vám posluchače pouze pobavit?
To by bylo málo. Jsou i závažnější poselství, která jim v písních sdělujeme, věci, o kterých chci jako textař hovořit. Buď je osloví, anebo ne.
Napsal jsem si například na vlastní pohřeb píseň Moje poslední vůle a vím, že už se hraje na jiných pohřbech. Řada lidí si také nechala na své svatbě zahrát naši písničku Pojď se mnou, lásko má. Na dětských táborech se hraje Lokomotiva, pro zklamané a opuštěné lidi máme písničku Běž dál, pro lidi smutné zase Mám depresi rád.
Mohl bych jmenovat i další, které jsem napsal původně o sobě anebo pro sebe. Jsem rád, že témata těch skladeb lidi osloví, protože ve velkých médiích se naše písničky tolik nehrají.
Mám depresi rád je píseň o vašich stavech?
Ano. Mám diagnostikovanou úzkostnou poruchu. Když jsem ještě nevěděl, co se se mnou děje, upadal jsem do melancholických stavů a hlubokého smutku. Neuměl jsem o tom mluvit, navíc to po nějaké době odeznělo, a tak jsem si myslel, že je to normální.
Když jsem se pak rozhodl o svých stavech napsat píseň, použil jsem další své autorské vlastnosti, a sice opačný pohled na věc. Samozřejmě že depresi rád nemám, ale napsal jsem písničku Mám depresi rád. Stejně tak nemám rád pitomý holky, ale v písni Holky pitomý zpívám, že je rád mám.
Proč jste si už napsal písničku na vlastní pohřeb?
Je o tom, že věřím, že po smrti ještě něco je. Přeju si, aby to tak bylo, a nerad bych, aby se tenhle pohled v mém životě změnil a já si nakonec napsal jinou.
Jste hudebník i výtvarník. Stavíte tyto role na stejnou úroveň?
Vnímám je jako dva skleníky, které neustále kultivuji a ony plodí. Chvíli jsem v jednom, chvíli ve druhém, a jsem rád, že se dají i zavřít a lze je chvíli nevnímat. V podstatě to mám tak, že o víkendech hraju s kapelou nebo někam vyrazíme s rodinou a v týdnu se zabývám malováním.
Nemám na mysli jen to, že namaluji obraz. Je nutné to dát vědět světu, snažit se ho prodat, nafotit ho, využít sociální sítě a podobně. A s hudbou je to stejné. Muzikant stráví spoustu času u počítače, píše maily, stará se o to, aby se o něm vědělo, a tak dále. Obě tyhle umělecké disciplíny jsou úzce spojené s organizační činností.
Jste spokojen s tím, jak si Poletíme? na scéně vedou?
Asi bych mohl být. Mám ale pocit, že je spousta lidí, kteří o nás ještě nevědí, a kdyby věděli, určitě by je to potěšilo. Přemýšlím o tom, jak toho dosáhnout. Nejsme mainstreamový produkt, musíme tedy pracovat a čekat, až se informace dostanou k dalším a dalším lidem.
Proto je pro mě obrovská satisfakce, že mnoho lidí naše písničky zná, má je rádo, kupuje si naše alba a chodí na naše koncerty.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Best of do gramofonu - Poletíme?, Chce to hit! – Poletíme?, Kroskántry – Poletíme?, Turbošansón - Poletíme?