"Přemýšleli jsme, jak 2CD pojmout – nehrnul jsem se do nějaké kompilace. Až moje žena Marie přišla s myšlenkou, že bychom na něm mohli připomenout naše začátky v kontrastu s novou tvorbou. Deska Žár trvá navíc nikdy na CD nevyšla, pouze na LP a na kazetě, takže nebylo o čem diskutovat – i s přihlédnutím k tomu, že se nás na ni lidé často ptají. Tak teď snad budou mít radost," říká šéf Laury, baskytarista a většinový autor hudby i textů Karel Šůcha.

Nové písničky jsou dokladem, že pověstnou energii neztrácíte. Jak se vám tvořily – přece jen jste starší, zkušenější…

Karel Šůcha: Máte pravdu, jsem jiný člověk, než jakým jsem býval v šestadvaceti. Kdo by tvrdil opak, byl by divný, protože třicet let života se na člověku, na jeho nitru, musí zákonitě odrazit. Změnila se samozřejmě i spousta dalších věcí – zatímco na desce Žár trvá zpívá převážně Martin Pošta, na albu Továrna na sny je to děvče, Lucie Bakešová. Diametrálně odlišná je i technika nahrávání, muzikanti jsou jiní, změnila se témata, o kterých člověk přemýšlí… I přesto si myslím, že oba ty kusy drží na společném CD pohromadě.

Často v Továrně na sny používáte slova andělé, láska, sama v davu… To je náhoda?

Karel Šůcha: Těm andělům se nedalo moc vyhnout, nějak se mi do textů zapletli. V písničce Anděl strážný je to jasné, protože jde o úpěnlivou modlitbu pramenící z úzkosti a ze samoty. Jako kdyby děvče cítilo, že jí ujíždí vlak a co teď? A ve druhé písni Nebyla to nuda jsou andělé zase v jiné poloze, kárají děvče – co to pořád vyvádíš, jak tě pak můžeme ochránit před tebou samotnou, když si nedáš pokoj? Samozřejmě, vždycky se v textech objeví, co člověk v tom kterém období prožívá, co se kolem něj děje. Řekl bych, že Továrna na sny má s deskou Žár trvá i tu spojitost, že tehdejší interpreti a dnes Lucie zpívají čistě, myslím citově čistě. Intonačně se o tom možná můžeme bavit. Předesílám ale, že nám ty občasné intonační nuance nevadí, necháváme je být.

Lucie, mluvila jste Karlovi do textů, aby vám lépe seděly, nebo to vůbec nebylo třeba?

Lucie Bakešová: My si o textech často povídáme, když jedeme v dodávce z koncertu na koncert. Kolikrát jsem Karlovi řekla, co mi v nich konkrétně vadí, ale on si je tak nějak obhájil, že jsem nakonec kývla, že jsou v pořádku.
Karel Šůcha: Nemáš úplně pravdu, protože Bungo Bongo Club je kompletně předělaný text kvůli tobě. Původně v něm bylo „…basák je nejlepší, všichni ho maj nejradši", ale Lucie pravila – „tohle já zpívat nemůžu". Přitom šlo o legraci.
Lucie Bakešová: To je fakt, to jsem odmítla, řekla jsem si, že nějaký strop si stanovit musím.
Karel Šůcha: Mně se ta písnička líbila, měl jsem za to, že je škoda ji nehrát. Na druhou stranu nechci Lucii nutit, aby dělala, co nechce. To by pak bylo kontraproduktivní.

Už máte některé nové kusy ozkoušené na koncertech?

Karel Šůcha: No jasně. Desky vznikají různě – někdy je hudebníci skládají přímo ve studiu a teprve potom s nimi jdou k posluchačům. My to máme naopak. Písničky tvoříme i několik let, průběžně je hrajeme a pak z nich na desku vybíráme, což byl případ jak alba Žár trvá, u něhož jsme vůbec nečekali, že by vůbec mohlo vzniknout, tak i novinky. Tady je taková zajímavost, že jsme měli do poslední chvíle písničku Továrna na sny ve dvou verzích a nemohli jsme se rozhodnout, kterou použít. Dopadlo to tak, že jednu máme na desce a druhou hrajeme na koncertech.

Desku budete křtít na dvou speciálních koncertech v Brně a v Praze. Jak budou vypadat?

Karel Šůcha: Pokřtíme ji 22. března v Brně a o dva dny později v Praze. Oba ty křty mají společné to, že 2CD uvedou do života dva apoštolové českého rocku – Petr a Pavel. Tedy Petr Janda (v Praze) a Pavel Váně z Progresu (v Brně). S oběma si i zahrajeme. Pozvali jsme také někdejší dvě Laury – Ilonu Csákovou a Lenkou Novou, které zazpívají ve druhé části vystoupení. Tu první potáhne s novým repertoárem Lucie a ve finále si všechny tři dají naše starší věci. Bude to určitě zajímavé, jedinečná příležitost, jak je vidět a slyšet pohromadě.

Už minule, při pětadvacetinách Laury, jste říkal, že nemáte rád bilancování. Mě by ale přesto zajímalo, jakých těch třicet let se skupinou bylo?

Karel Šůcha: Pravda, nejsem zrovna nostalgický typ. Moje žena Marie vzpomíná víc než já – když vidí nějakou starou fotku, tak se zasní, nebo když projíždíme Francií, kde jsme hned po revoluci hráli strašně často, pořád to prožívá. Já ne, pro mě už ta minulost není. Nicméně nejsem zase úplné dřevo, že bych těch třicet let Laury nevnímal – například když se teď remasteroval Žár trvá, který jsem si zase pečlivě poslechl, byl jsem překvapený, jak moc se mi líbil… Během té doby se samozřejmě udála spousta věcí – někdy, jak už to v životě je, bylo veselo, všechno šlo hladce nahoru, jindy se něco unavilo, někde to křuplo a řítilo se to dolů. Jako na housenkové dráze. Do toho se prolíná i vaše životní situace, která se může od té v kapele totálně lišit. Dejme tomu, že se rozpadá vztah nebo se něco nedobrého děje doma, ale kapele se může dařit a může mít potlesk. Na druhé straně se kapele dařit nemusí, ale v osobním životě vám všechno vychází.

Raketový nástup Laury byl nevídaný. Po listopadu jste prakticky zmizeli z domácí scény, otevřel se vám svět, zažili jste věci, o kterých se ostatním kapelám jen zdálo…

Karel Šůcha: Je to tak, do svých pětadvaceti jsem se dostal nejdál do východního Německa. A najednou se vám otevřou hranice. A zatímco u nás lítali zvukaři s pájkou a opravovali věčně věků nějaký porouchaný reproduktor, venku byly špičkové aparatury. Stáli jsme najednou na pódiích vedle lidí, které jsme objevovali a obdivovali, takže euforie byla mnohem větší, než kdyby se vám něco podobného povedlo dneska. Když jsem vyjel ven poprvé, dostal jsem honorář sto marek. Pak jsem chodil středem ulice s rukama na kapse, aby mě nikdo neokradl. A říkal jsem si, co s tím platem udělám? V té době se změnil i život jako takový, svoboda začínala, bylo to opojné.

Nakolik to s vámi zamávalo, cítili jste se jako machři?

Karel Šůcha: Jasně, že zamávalo, to se přiznat můžu. To máte najednou pocit – ani tak ne, že se na vás usmálo štěstí, ale že si úspěch plně zasloužíte. Ale v tom jsme asi nebyli jediní.

K oné bilanci patří i fakt, že vaší kapelou prošla řada osobností. Jak jste se našli s vaší současnou Laurou – Lucií?

Lucie Bakešová: S Karlem jsme se potkali už dávno, když mi bylo nějakých „náct". Tehdy jsem se svojí punkovou kapelou natáčela ve studiu právě s ním. Pak jsme na sebe nějakou dobu zapomněli a znovu mě objevila Marie, když jsem se účastnila soutěže Hlas ČeskoSlovenska. Donutila Karla, aby si mě poslechl.
Karel Šůcha: Marie, která si s naší dcerou Lucii zamilovala, mě jednou volala k obrazovce – pojď se na ni podívat! A já – „nemám na to čas". Podobným soutěžím totiž nevěřím, lidé, co je absolvují, chtějí rychle slávu, myslí si, že díky televizi udělají díru do světa. Ale nedalo mi to. Kouknu se a říkám – jo, tu znám, ta je dobrá. A pak už to šlo rychle. Marie mi s Lucií domluvila schůzku, kde jsme se na všem dohodli. Nemá se to říkat přímo, ale jsem rád, že jsme ji získali. Je pracovitá, zbytečně nereptá, občas taky něco řekne, ale není ukňouraná, je do nepohody, vydrží, protože ten rokenrolový život není vždycky lehký.

A jaké máte další vize?

Karel Šůcha: Řekl bych, že rozjíždíme novou éru. S kapelou jsme makali a teď začneme pomalu sklízet. Čeká nás spousta koncertů, momentálně řešíme Brusel. Cesty do zahraničí už ale asi nikdy nebudou v takové míře jako v devadesátých letech. Upřímně řečeno, ani bych nechtěl, protože jednou jsem si to sečetl a zjistil jsem, že za rok jsem strávil dva měsíce čistého času v autobuse. To nás s kapelou utahalo.