Sir Paul v Praze. McCartney a jeho příběh popkultury

Bonmoty nemusejí být usazené v logice. Proslavený výrok Johna Lennona „Beatles jsou populárnější než Ježíš“, který v roce 1966 vyvolal tolik kontroverze, by ale neškodilo doplnit o dovětek: Bodejť, vždyť Kristus nepatřil k rané generaci televizních hvězd.

Elvis i Beatles se dějinně potkali s čerstvým médiem, které nejen jejich hudbu, ale i pohyb, tváře, sympaticky odrzlé hlášky a nový životní styl roznášelo do domácností celého západního světa. Paul McCartney, který přijíždí po dvanácti letech koncertovat do Prahy, je pochopitelně muzikant s darem z nebe; ale popularita, kterou umožnil právě tehdy čerstvý věk masové teenagerské kultury, taky pořádně ovlivnila jeho postavení.

Ten, kdo zažil mánii

I přes napětí karibské krize prožíval Západ na přelomu 50. a 60. let poválečné uvolnění a bezstarostnost. Z kultury pro teenagery se poprvé v dějinách stával silný proud, zábavní průmysl – živila ho ambice podnikatelů i spontánní nálada. Taky demografická čísla připomínají, že Paul a spol. měli větší publikum než Frank Sinatra dekádu předtím: poválečný babyboom vygeneroval silnou vrstvu, které bylo v roce 1960 kolem čtrnácti. Kde přeskočila hlavní jiskra, která v roce 1963 odpálila nálož beatlemanie? Nikdo to přesně neurčil. Básník Heinrich Heine psal o „lisztomanii“, horečce kolem charismatického klavíristy a skladatele, už v roce 1847; ten výraz se náhle hodil.

Byl to skotský promotér, kdo jako první řekl: „Je to úplná beatlemanie!“ Ve stejnou dobu, koncem roku 1963, se pak zmínili pořadatelé v yorkshirském Hullu, že „po koncertě smetli na hromádku čtyřicatero opuštěných dívčích kalhotek“. Všechno se rychle nabalovalo: poblázněné dívčí davy dynamizovaly městská zákoutí křikem, citovými výlevy a hromadným úprkem, a přinášely tak nové dobrodružství – funkční chování ve městě zažilo vpád kmenového jednání vedeného instinktem. Možnost o něčem takovém referovat si média samozřejmě patřičně užila.

Jasně se to ukázalo při „invazi Beatles“ – jejich první návštěvě Spojených států. Dokument Alberta Mayslese ukazuje letiště obležené fanoušky, spontaneitu a horečnost. Ovšem časopisy jako Billboard začaly obratem masírovat veřejnost titulními stranami, kde psali, jak beatlemanie zaplavuje New York, Chicago, Los Angeles.

Paul McCartney, John Lennon a ostatní beatles se stali objekty střelhbitě reagujícího průmyslu: to, že si Američané koupili za devět dní jejich návštěvy dva miliony nosičů, je ta všednější část úspěchu. Zároveň se utržilo dva a půl milionu dolarů za další zboží, které rychle vznikalo. Lidé si pořizovali modrobílé beatlesovské kšiltovky, trička, spodní prádlo, pyžama, existovalo beatlesovské člověče nezlob se, sušenky, omalovánky, peněženky, koktejlové sklenice, krabičky na svačiny, prostěradla i značkové nylonové punčochy. Dnes je to aukční zboží vysokých cen, včetně dobových panenek-figurek, které vypadají většinou opravdu zrůdně, podepsala se na nich uspěchanost vzniku a nevalné schopnosti designérů. Co bylo donedávna doménou postaviček od Disneyho, aplikovalo se teď na živé lidi: popově lehkovážná, ironická i byznysově monstrózní verze kultu osobnosti.

Výkladů beatlemanie se našla řada. Esejista a pozdější konzervativní historik Paul Johnson (autor u nás známých Intelektuálů) uveřejnil hned v roce 1964 článek, v němž vysvětluje beatlemanii jako verzi ženské hysterie. Mnoho vlivu ten text sice nezískal, ale uveďme ho tu jako příklad dobové dikce. V roce 1966 publikoval odbornou studii britský časopis klinických psychologů. Mluvila o „vášnivé reakci u mladých, většinou adolescentních žen na skupinový nátlak takového druhu, který aktivuje krajní emocionální reakci“.

Není divu, že Beatles se od stále sílicího davu a křiku na koncertech chtěli odstřihnout. Zatímco jiné hvězdy pociťovaly ztrátu soukromí na ulici a v restauraci, Beatles zažívali zostřenou verzi – nedařilo se jim fungovat na veřejnosti ani v rámci koncertů, řev publika z nich dělal neurotické seance. Koncert v San Francisku na konci léta roku 1966 se stal posledním.

Wings, ta strašná kapela

McCartney si oddechl, když v nové situaci, v roce 1972, zase předstoupil před lidi. Provedl to s beatlesovským nadhledem: bez předchozí reklamy se rozjel po anglických univerzitách. První koncert se konal v Nottinghamu ve dvanáct v poledne, vstupné (čtyřicet pencí) se dělilo rovným dílem mezi všechny hráče. Už na druhý koncert přišlo osm set lidí, ale éra vřískotu a ječení byla pryč, zase se dalo zpívat a hrát.

To už se ovšem dělo s kapelou Wings, o které teď Paul v pořadu BBC řekl: „Byli jsme strašní.“ Neznamená to radikální přehodnocení 70. let, které s kapelou strávil, McCartney jen uznal, že po rozpadu Beatles („Byl jsem v depresi, kdo by nebyl?“) se každý nový začátek musel jevit kulhavý. Navíc si sám naběhl: „Mohl jsem zvednout telefon, zavolat Erika Claptona, Jimmyho Page a Johna Bonhama a založit superskupinu.“ Ale to nechtěl, místo toho si přál mít vedle sebe manželku Lindu, která do něj jako jediná hučela, ať píše nové písně a dokončuje staré, když Paul s rozchodem Beatles začal silně pít a uvažoval, že se bude živit něčím jiným než hudbou. Nový začátek měl v sobě silnou lidskou dimenzi, ale ne každý recenzent a posluchač pro to měl pochopení. „Věděli jsme, že Linda neumí hrát, ale učila se, a když se dnes ohlédnu, jsem rád, že se to stalo právě tak.“

Tam, kde s hudební historií začala 60 .léta, v 70. těžce pokleslo napětí. Příčina je paradoxní: osobnosti 60. let nepředstíraly, že čas se zastavil, a dál dělaly z hudby svého životního souputníka. Znamená to, že se z kultury mladých stal spíš průvodce středním věkem, a jestliže se v 60. letech skrze songy demonstrovala zamilovanost a flirt, v 70. se na fotkách zjevovali Paul a Linda jako harmonický stabilní pár, naplňující přikázání o tradiční rodině i s malou Stellou a zvířaty na farmě. Hledání je u konce, rebelství rozvedeno do nalezeného štěstí, odkud už – poněkud děsivě – není kam putovat dál. Taková popkultura byla méně přitažlivá i pro ty, kdo nebyli stoupenci vznikající punkové vlny. Uvnitř ní pak shrnuli generační pocit The Clash: „No Elvis, Beatles or the Rolling Stones,“ křičí v songu1977.

A teď druhý pohled. V pátek 10. června celosvětově vyšlo čtyřalbum Pure McCartney, „bestofka“ s dostatečným prostorem pro zmapování celé sólové dráhy, na niž písně vybral a nechronologicky seřadil Paul osobně. Je to další příležitost, jak dobře slyšet, že i v 70. letech natočil řadu nahrávek, které ze žánru milostných a pozitivních písní něčím šťastně vyčnívají. Je tu klavírní balada Maybe I’m Amazed, sebereflexivně doznávající nad výtečným sledem akordů, že okouzlení světem Paula někdy převálcuje, až k nízké sebekontrole a vysokému patosu – mohla by to být McCartneyova hymna. Album Ram ve své době odzívnuté dnes zní jako přehlídka nápadů, včetně teplem prostoupené swingovkyHeart of the Country (Paul ji musí mít rád, zařadil ji na nový výběr hned jako druhou). Překvapivá trojpíseň Band on the Run vznikala v Nigérii v improvizovaném studiu v džungli, kam oproti plánu nedorazila část kapely.

V druhé polovině 70. let se umělecky nedařilo žádnému z exbeatles. Připomeňme, že Lennon se odklidil do rodinného života, pečoval o syna Seana a pět let nic nevydal. McCartney v té době natočil svůj největší sólový žebříčkový hit, pseudolidovou Mull of Kintyre, ale jinak to byla jeho nejslabší epocha. Do formy se dostal až albem McCartney II (1980), jehož elektronické momenty (Temporary Secretary) naznačují, že nejromantičtější z Beatles tehdy poslouchal Kraftwerk. Když se v 80. letech šťastně potkal se Steviem Wonderem a hlavně s Michaelem Jacksonem (duet Say Say Say), bylo jasné, že je zase ve hře.

Poslední z generace

Každá doba má své uši; proto se stává, že z McCartneyho se v dobách různého vkusu akcentují různé polohy. Vlastně nejzapomenutější jsou smyčci přeslazené milostné kusy, které mívaly ve své době občas pozici rádiových singlů. Jinak si můžeme užívat dvojího McCartneyho: variabilního autora „silly love songs“, jehož síla tkví v tom, že těch lepších, nadprůměrných písní napsal tolik; nebo jako autora, který vystrkuje růžky a nabourává zlatý střed hudební zvídavosti a chuti vymknout se rutině.

Hey Jude, Let It Be, Yesterday, Eleanor Rigby, Back in the U.S.S.R.: Jistě, na letošním turné se publikum dočká velkých a očekávaných momentů. Paul si ale taky užívá to, že vůbec poprvé zpívá sólově (jako zahajovací odpal) A Hard Day’s Night anebo po svém interpretuje song, který napsal s Kanyem Westem. Zní vzpomínka na Lennona Here Today a první singl Beatles Love Me Do je na letošním turné věnován Georgi Martinovi – producentovi a pátému beatlovi, který v březnu zemřel. Aktivní generace Beatles odchází, o to víc ty dnešní koncerty prožívá hlediště i ti na scéně.