Bylo v zásadě jedno, jaký pro svou druhou pražskou zastávku Sir Paul sestaví playlist. Fungovalo by cokoli. Ať už včera vybíral z tvorby The Beatles, Wings nebo svých sólových alb, téměř pokaždé to byla sázka na jistotu.
Oproti předchozím turné zařadil tentokrát do první půlky několik spíše raných, často akusticky laděných klasik, jako úvodní A Hard Day's Night, Love Me Do, And I Love Her, You Won't See Me či In Spite of All the Danger, ještě z dob předbeatlesovských The Quarrymen.
Svou pozdější kariéru pak připomněl tím nejlepším ze sedmé a osmé dekády – Temporary Secretary či Nineteen Hundred and Eighty Five – stejně jako silnými písněmi z posledních let – Queenie Eye, New, FourFiveSeconds nebo My Valentine. Malým sólovým setem s kytarou na vyvýšeném pódiu také uctil Lennona s Harrisonem.
Hlas měl zprvu trochu stažený a nejistý a ani vtipem zrovna nesršel. Promluvy v češtině byly roztomilé, ale jejich podání vyznělo strojeně. Vinu mohlo nést horko v sále, jednoduše únava z probíhajícího turné nebo také smrt Henryho McCullougha, kytaristy z kapely Wings před několika dny. Postupně ale McCartneyho publikum nabilo. Celkově je ve slušné formě, ať už hlasové či životní. Ostatně kdo v sále by ve svých třiasedmdesáti letech nechtěl vypadat jako on?
Jak koncert gradoval, došlo na překvapivé Being for the Benefit of Mr. Kite! a Ob-La-Di Ob-La-Da nebo „jistoty“ Band on the Run, bondovskou Live and Let Die se šlehajícími plameny a Back in the U.S.S.R., píseň s nápadně aktuálním názvem.
V písních, které jsou v McCartneyho repertoáru opravdu trvale, si muzikanti v drobných detailech dovolili improvizovat a nekopírovali originální verze notu od noty. Tytéž songy zároveň místy postrádaly nasazení, nad čímž lze ale přimhouřit oko. I když Let It Be, Hey Jude nebo Yesterday zpívá zplna hrdla celá aréna, chtě nechtě je to pro Sira Paula už jejich miliontá interpretace a tak se ne vždy povede dát do ní úplně všechno. Přídavek pak obstarala mimo jiné Birthday a část Medley z desky Abbey Road, počínaje Golden Slumbers.
McCartney chápe svou roli
McCartney zasluhuje ocenit kromě hudební invence hlavně za svůj celkový přístup. Chápe totiž svou roli. Je nositelem odkazu dávných The Beatles a pro řadu fanoušků připomínkou jejich mládí, ovšem ve své tvorbě, včetně jejího vizuálního aspektu, ji úspěšně vyvažuje současností. Ví totiž, že pouze těžit z minulosti nestačí.
Ač jeho koncert pokaždé tvoří hlavně staré hity, nikdy nepůsobí jen jako melancholické vzpomínání vysloužilé legendy, jejíž umělecký růst se zastavil před několika dekádami.
