K sedmdesátinám jste si nadělila novou desku O Lásce, která hned vylétla na 1. příčku prodejnosti. Čekala jste takový úspěch?
Vůbec, a ani jsem o tom nepřemýšlela. Ono to tak bývá, že jak vyjde nová deska, tak si ji koupí vaši fandové a pak začne padat. Ale to, že neměla celý týden, jako ostatní desky, a po pár dnech se dostala na první místo, toho si nesmírně vážím. Mám z ní velkou radost. Pro mě je mimořádná tím, že se na ní podílejí jak staří bardi jako Jiří Zmožek, Petr Malásek nebo Jiří Březík, se kterými spolupracuji dlouhá léta, tak mladí tvůrci a interpreti, se kterými jsem dosud nespolupracovala a kteří mě ohromili svým talentem. Jsou to třeba Radůza, Ondra Brzobohatý, Martin Chodúr nebo Michal Hrůza.
Vlastně už na minulé desce jste měla několik mladších autorů. Jak tyto spolupráce vznikají?
Tím spojovacím živlem je Supraphon, přes který mě oslovují. Poslali mi demosnímky a já byla nadšená. Hrozně krásné písničky napsali. Je fajn, že se rodí tolik dobrých nových autorů. Pardon, pro mě nových. Oni mají samozřejmě své koncerty a jsou velmi úspěšní sólově.
Bylo záměrem mít desku složenou z písní nových autorů, nebo prostě jejich skladby vás oslovily více než od zavedených skladatelů a textařů?
Druhá možnost je správně. Sešlo se docela hodně písniček a je fajn, když máte ten luxus a můžete si vybírat. Písničky, které jsem vybrala, mají jistou kontinuitu a souvisí spolu.
Vím, že s některými autory jste se nikdy neviděla osobně. Neláká vás je poznat, nebo není to potřeba?
Láká, ale není to potřeba. Ve chvíli, kdy vám někdo dá písničku, tak se s ní rozloučí. Pak už je vaše a vy si s ní musíte poradit. Nikdy nezvu autory do studia. Tam už chci jen svůj názor. A i když nebyli ve studiu, myslím, že naše vize se stejně protnuly.
Nedávno jste oslavila kulaté jubileum a vůbec poprvé jste koncertovala na své narozeniny. Nenapadlo vás udělat větší koncert než v tradiční Lucerně?
Lidi kolem mě to napadlo, ale haly nebo O2 arenu fakt nechci. Bylo by mi líto, že bych na své fanoušky neviděla. Jsem zatížená na Lucernu, kam se vejdou, když je plná, tři tisíce lidí. A vy slyšíte a vidíte, jak s vámi dýchají. Jsem závislá na kontaktu s lidmi. A v Lucerně, když vidím, jak lidé utíkají z ochozů dolů a pak stojí pod jevištěm, tomu se nemůže vyrovnat žádný velikánský sál. Ty jsou pro rockové hvězdy.
V Lucerně jste měla pěvecké partnery, kteří s vámi dříve vystupovali. Velkým překvapením ale byl Karel Gott. To vy jste ho pozvala?
V době, kdy nebyl v takové formě, jsem Karla poprosila, zda by mi nepokřtil desku. Tehdy jsme se dohodli, že ji pokřtí a že kdyby se mu chtělo a cítil se na to, tak zazpívá. V podstatě do posledního dne to bylo absolutně volné a záleželo pouze na něm. On přišel v tak dobré náladě, tak vysmátý, že chtěl zpívat, a pro mě to byl velmi krásný dárek.
Desku tedy nakonec pokřtil Michal Hrůza…
S tím jsem byla dohodnutá na začátku a byl by kmotrem tak jako tak, protože je autorem jedné z písniček na desce.
Na poslední dvě desky jste si otextovala několik francouzských šansonů. Kde je objevujete?
Štefan měl před pár lety angažmá v Paříži a já tam s ním delší dobu žila. Byli jsme na pár koncertech našich oblíbenců ve slavné Olympii a já hodně poslouchala desky svých oblíbenců. Jedním z nich je i Patrick Fiori. Jedna z jeho skladeb mě oslovila natolik, že jsem k ní napsala text Možná jsem zakletá a zařadili jsme ji na novou desku O Lásce.
V minulosti jste zase hodně čerpala hudbu z Polska. Tu jste nacházela jak?
Hodně jsem spolupracovala s Poláky, se skupinou Vox, Irenou Jarockou nebo Marylou Rodowicz. Navíc pocházím ze Slezska. My jsme doma nekoukali na Československou televizi, ale na polskou, protože oni byli vždycky minimálně o dva roky před námi. Lépe se oblékali, měli lepší muziku a mně se hrozně líbila.
Když zmiňujete spolupráci s polskými interprety. Vy jste tam byla hodně populární, a nejen tam, ale i v dalších zemích. Přicházely vám nějaké pracovní nabídky ze zahraničí i po sametové revoluci?
Ano, ale musím říct, že když mi bylo asi pětapadesát, tak už jsem si netroufla. Najednou jsem si Německo i Polsko sama odřízla. Prostě už jsem nechtěla a říkala jsem si, že to přenechám mladším interpretům.
Hodně se vzpomíná na legendární divadelní představení Kytice, ve kterém jste hrála. Jak k tomu vlastně došlo?
V té době byl Semafor velmi prestižním divadlem. Skoro by se dalo říct, že kdo neprošel Semaforem, jako by nebyl. Každý si nabídky ze Semaforu velmi vážil a oni zase tolik nabídek nedávali. Když mi pan Suchý řekl o roli v Kytici, tak jsem neváhala opravdu ani okamžik. Pozval mě na oběd a chtěl mě přemlouvat. Pak se ale smál, že to bylo tak krátké, protože já jsem okamžitě souhlasila. Byla to opravdu velmi krásná práce, obrovská změna oproti běžným koncertům, které jsem tehdy dělala.
V Kytici jste, myslím, vydržela tři roky…
Do té doby, než začali jezdit na zájezdy. Já už v té době měla hodně svých koncertů. Mně se líbilo být v Praze, v divadle s partou skvělých lidí, ale pak už to pro mě ztratilo ten půvab toho stanoviště na jednom místě.
V Kytici jste hrála na začátku sedmdesátých let, tedy jen pár let po absolvování JAMU. Přemýšlela jste v té době ještě, že byste byla více herečkou?
Myslím, že ne. To už jsem začala být hodně populární jako zpěvačka a vystupovala jsem osmadvacetkrát do měsíce. Tenkrát mi zbýval čas maximálně se vyspat. Opravdu to byla velká nálož.
Když Jiří Suchý vzpomíná na Kytici, nikdy nezapomene zmínit, jak rád vás odbourával.
Když pan Suchý zjistil, jak lehké je mě rozesmát, byla jsem ztracená. Navíc to bylo vždy na stejném místě, takže už jsem se na to mohla připravit. On ale vždy vymyslel něco nového. Všichni herci stáli v portálu a čekali, co si pan Suchý zase vymyslí. A že teda má fantazii.
Ten smích mi připomněl písničku Milostný dopis Haně Z. od Petra Hapky a Michala Horáčka zpívanou Richardem Müllerem. Nahrála jste ten smích speciálně pro tu skladbu, nebo to použili bez vašeho vědomí?
Telefonovali mi, jestli se neurazím, že mají píseň, kde potřebují, ne abych zpívala, ale abych se smála. Já řekla, že velmi ráda se budu smát v takové vybrané společnosti, se kterou album V penzionu Svět připravují. To byla doba, kdy tato branže držela mnohem víc soudržněji, než je tomu dnes. Částečně za to mohla i televize, která točila hodně zábavných pořadů, a měli jsme více příležitostí potkávat se.
Mnoho vašich rozhovorů se dotkne podepsání petice Několik vět, ale chtěl bych se zeptat spíš na srpen 1968. V jednom televizním dokumentu jste řekla, že emigraci jste pár lidem zazlívala. Proč?
Pakliže to nebylo nezbytně nutné, přišlo mi, že opouští koráb ve chvíli, kdy by měli pomoct.
Vy jste v tu dobu koncertovala v Jugoslávii. Nepřemýšlela jste, že byste se už nevrátila?
Ty úvahy tam byly, ale věděla jsem, kde jsem doma, a chtěla jsem tu být i něco platná.
