Ami7Od jisté chvíle jsem nDejistotou v chůzi vCmaj7íc než těžká,
dvAmi7a hebké tóny už nCeslyší láska v nDás,
nAmi7eznělé tóny bloudDí nocí po stěnách, kdCmaj7o by je hrál,
nAmi7ení to jisté, že kConcert se dává jen vDe dvou flétnách,
a je to stCmaj7ejné - zase řH7íkáš: nech mě spCmaj7át.
Představy spřádají dny, které bývají neskutečné,
a mně se zdává, že jeden sen splnit se má,
stačí se dotknout jak pavučinou, je to vyjímečné
a mám tu žízeň, co je plná vláhy, když nechci se vzdát,
a je to stejné, zas mě spánkem probouzíš.
Chci se ti líbit, chci spolykat lítost, je na mých víčkách,
kolik je lásky a naděje v pláči, už víš,
a chci mít trému, chci vrátit se zpátky, chci teď jedenkrát,
pak zmizí trýzeň, rty zbavené žízně snad budou chtít spát,
a je to stejné, zase vstávám s bolestí,
a je to stDejné, zase snH7ídám s bolestCmaj7, Eí ...
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.