Když jsem byl malej kluk, jak je to dlouho ? Dost. Strašně jsem záviděl dospělým dospělost a toužil proniknout tím velkým tajemstvím, byla doba her a malin nezralých. Do osumnácti let jsem lecos vyčet z knih a říkal si: „Tak teď. Teď konečně už vím“. Když se dnes ohlížím nazpátek do těch dob a vidím kolíbku i otevřený hrob, trochu mne zamrazí a čas se valí dál. Bylo mi dvacetpět a všechno jsem už znal, lásku a nenávist, špínu i hvězdný prach, růže a úsměvy, sazy na řasách, všechno. Všechno, co může muž koupit anebo vzít. Poznal jsem chudobu a taky blahobyt, chodil jsem na slunci a z deště pod okap, zrál jsem a košatěl a žil jak má žít chlap. Pak přišlo poznání mých středných mužných let, že vše, co vím a znám se vejde do dvou vět, tohle je ošklivé, tohle je krásné. Kdopak ví jak s námi zamotá severák na konci života, když z klenby snů je pouhá suť a zlatým ránům zhořkla chuť. Život má tajemství jak Pandořina skŕíň, oč více jsem jich znal, o to jsem vědel míň a teď, když pomalu mi táhne šedesát, kdy v noci špatně spím a začínám se bát, stojím tu šedivý a nestydím se říct, že vím dnes mnohem víc, když vím, že nevím nic, o lásce, o růžích, o slze na řasách, o vůních, o barvách, ne které sedá prach, o tomhle světe, který je teď na tomhle místě, že nevím nic, ale to už vím jistě.