Suzanne, místo má, je skryté blízko břehů, sedí tam a proud ji zná a ty závidíš tu něhu, i když víš, že pouze blázen má dost sil nést vločku sněhu a když svírá vítr v dlaních, tak chce dát nebi duhu a ty neumíš to říci, jak se její lásky zříci, víc už nemáš a jsi prázdný, ona říká, chyť mi mlhu, z jejích vláken spleť tu touhu. A ty náhle vstaneš v běhu poznáš svět je ve vás dvou a ty náhle věříš světu, dokud dál tvé tělo plní myslí svou. Pan Ježíš byl jen lodník, mořem šel měl suchou nohu, pak se dlouho na svět díval ze své věže v divném slohu a sám poznal se smutkem, utopeným nepomohu řekl: lidé budou mořem plout a myslel tím jen slzy a on sám to poznal brzy, nechal nám jen pár slov ryzích, nelidským lidstvím zničen, on zvedl nás přesto všechny kousek výš. A ty náhle vstaneš v běhu, poznáš svět je ve vás dvou a ty náhle věříš sobě dokud on tvé tělo plní myslí svou. Teď Suzanne dá ti dlaň, ve své skrýši blízko břehu, právě obléká ji řeka ve svou nekonečnou něhu a jak slunce stéká z nebe tisíc velkých kapek medu jimi zlátne celý kraj a lodě plují do přístavu, vidím spoustu lidí tančit, vidím zlaté děti ráje, jak nám chrání naši lásku, jak ji chrání jednou pro vždy. ó Suzanne v tvých očích. A ty náhle vstaneš v běhu, poznáš svět je ve vás dvou a ty náhle věříš v lásku, dokud ta tvé tělo plní myslí svou.