Po zasmušilé pustině jel starý honec krav,
den temný byl a ševelil dech větru v stéblech trav,
tu honec k nebi pohledel a z hrůzy zůstal stát,
tu z rozedraných oblaků viděl stádo krav se hnát.
Jipijaé jipijajou, to přízraky táhnou tmou.
Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé
a na vozíku plápolaly cejchy řežavé
a oblohou se neslo jeho kopyt dunění
a za ním jeli honáci až k smrti znavení.
Jipijaé jipijajou, to přízraky táhnou tmou.
Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak
a marně stádo stíhali, jak mračno stíhá mrak
a proudy potu máčeli jim tvář a košili
a starý honák uslyšel jejich jekot kvílivý.
Jipijaé jipijajou, to přízraky táhnou tmou.
Tu jeden honec zavolal a pravil: Pozor dej,
svou duši hříchu uvaruj a ďáblu odpírej,
bys nemusel pak po smrti se věčně věků bát
a nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát.
Jipijaé jipijajou, to přízraky táhnou tmou.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.