Tvou ulici znám
i ten dům číslo dvacetpět,
staré zdi znají ještě dnes
spoustu něžných vět.
Dopřávám vzpomínkám,
tvé rty znovu šeptají,
já se vkrádám potají
domů k vám.
Sním, či bdím ?
Nevím sám.
Pak všedný byl den,
nezvaný rázem byl jsem host,
nad šálkem kávy řekla jsi
jednou pro vždy dost.
Zůstávám jak omámen,
marně hledím ke dveřím
a sám už nevěřím,
že příběh ten nebyl sen.
Vím, byla´s chvílí dlouhou,
já ale chvěl se touhou,
bláhový v tvých dlaních jsem se stal,
hříčkou pouhou
a nevím kam mám jít,
co teď dál,
tak zůstaň tu se mnou.
Jen lampy a já
nudou jdou jedna za druhou,
dohonit vzdálené kroky tvé
však nemohou.
Kolik je ?
Někdo se ptá,
jsem ze snění vytržen
a ta vzpomínka mi jen zůstáva,
zůstává, zůstává.
💬 Komentáre
Pridať komentár
Buďte prvý kto napíše komentár! 🎵