Nosíval černou vestu vzadu s bílou orlicí, v kalhotách z černý kůže, tak se řítil ulicí. Jeho stroj duněl kolem jako koule dělová, po kraji šířil děs, ano, hrůzu doslova. Nemyl se a nečesal, jak ráno vstal, nasedal, za nehty měl černej šmír, frajer spíš než kavalír. Na prsou měl tetování: Milá mámo, mám tě rád, však řev jeho motocyklu nedal lidem spát. Taky měl svou holku, říkaly ji Mary Lou, kde, kdo litoval ji, byla ještě děcko. Nebyl, kdo by nevěděl, že jen svoji mašinu, jen tu, že miluje, nadevšecko. Nosíval černou vestu vzadu s bílou orlicí, v kalhotách z černý kůže, tak se řítil ulicí. Jeho stroj duněl kolem jako koule dělová, po kraji šířil děs, ano, hrůzu doslova. Jednou večer prosila ho, jestli máš mě trochu rád, dneska nikam nepojedeš, Mary Lou se bude bát. Její slova, její slzy přeřval rachot motoru, výfukovej dým jí halí, splývá zády hovoru. Oči mu ohněm planou, letí jako ďábel sám, silnicí kolem bloků a pak přímo k závorám. Polední vlak, co jel kolem, vydal zemi tenkrát vstříc a nenašli z něj skoro nic. Jenom, jenom tu černou vestu vzadu s bílou orlicí, kalhoty z černý kůže, jak se řítil ulicí. Ale nic z jeho stroje, kterej v kraji šířil děs a taky nic z toho ďábla, co se na tom stroji vez.