Bílých kytek pět
právě teď
na mém okne kvete.
V potůčku je led,
v zimě svět
jiný je než v léte.
Jen já čekám dál,
tak jako když
léto mně hřálo
a vánek jen maloučko vál.
Teď je vítr pán,
ze všech stran
fouká převelice.
Přinesl si k nám
hejno vran,
samé loupežnice.
Velký je můj strach,
však dál otvírám
dvěře své dokořán,
abys spoznal můj práh.
Sníh není sůl
a přesto pálí jako pláč,
když mně nehladíš,
víš, musíš mně hřát.
Pak uvidíš můj stůl
a rázem všechno půjde snáz,
když si pohneš blíž,
já dám obrus bílý.
Láska, to je spěch,
všeho nech,
den už zavřel vrátka.
Bílý je můj dech,
na mých rtech
kvete jinovatka.
Tak se nesmíš bát,
vždyť cestičku
v závějích bílých,
co k nám běží dál,
měls bys znát,
ano znát, milý můj,
jako já tebe znám.
Cestu zavátou musíš znát,
vždyť máš mě rád.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.