Kateřina: Stůj, ty, co jen skrýváš tvář, tvůj hlas tě prozradí, ty zajal's mou duši a srdce mi buší, když stojíš v pozadí. Nejsi z tamtěch zástupů mužů spadlých z nebe, co vždycky mě chtěli a jen nevěděli, že čekám na tebe, na tebe. Marián: Ty víš sama, proč odcházím, proč skrývám svoji tvář, jsem totiž nic, né, jsem možná víc než nic, jsem krysař. Jdi domů a zapomeň a někdy se šťastně vdej, moc divnej je svět, tak jdi pryč a hned, na mě nečekej. Kateřina: I kdybys šel do pekla, já půjdu za tebou. Marián: Ty nevíš, co říkáš. Kateřina: Proč se mne zříkáš, vždyť dávám ti duši svou. Marián: Má náruč zabijí. Kateřina: Smrt je má. Marián: Vášeň opíjí. Kateřina: Ztracená. Marián: Toho jsem se bál. Kateřina: Příbuzná. Marián: A tak se proklínám, že jsem tu zůstával, když jsem tě uviděl. Kateřina: Klín můj si vem. Marián: Zmizet jsem hned měl. Kateřina: Kdy odejdem? Marián: Až skončím práci svou, připrav se na cestu trnitou, dalekou. Spolu: Až bouře nás zasnoubí, budem oba prokletí, za svědka blesk a už nepoznáš stesk, ve věčným objetí. Marián: Až skončím své dílo, buď připravená. Kateřina: Přijdeš si pro mne? Marián: Přijdu pro tebe.