Duben, první duben, vítr z dlouhé chvíle mračna prohání, je tak rozmarný jak mladá plavá paní, pro kterou už týden jsem tak nešťastný. Duben, první duben a já stále nevím, co má za lubem, mám-li dále čekat na její rty rudé, než-li naprší a bláto nebude. Hned se usmívá, hned slzí, první duben v očích má, láska prý ji brzy omrzí, prý má za ušima. Já však nedám na počasí, já víc věřím na lásku, políbím ji zlehka do vlasů a dám ji otázku. Lásko má, račte se rozhodnout, chcete mně ráda mít, nebo mám dále za svým snem plout. Duben, první duben jaro jako láska zvolna začíná, teď však musíš být už klidnější a jiná, abys mohla být mým věčným osudem, abys mohla být mým věčným osudem.