Spolu: Pozítří k večeru stoupnem si před jeden práh, chvíli se těšíme, chvíli nás popadá strach. Judita: To je, mámo, ten můj. Milan: Totiž, jak si já snad. Judita: Moc ho nekritizuj, má mě rád. Milan: Mám ji rád. Spolu: Nezhasne slunce a jistě se nezboří svět, jenom ta kolena stěží se přestanou chvět. Judita: To je, mámo, ten můj. Milan: Staň se, co se mám stát. Spolu: Ještě dvě noci nebudem pro trému pořádně spát. Pozítří k večeru maminka pozve nás dál. Judita: Snad řekne: Těší mě. Milan: Snad řekne: Vy jste si dal. Judita: To je, mámo, ten můj. Milan: Děj se, co se má dít. Judita: Dnes nekritizuj. Spolu: Chceme se vzít. Co asi maminka, co asi poví nám pak, jestli pak na tváři bude mít úsměv, či mrak. Judita: Máma, jak já ji znám. Milan: A jak já ji chci znát. Spolu: Řekne: Mějte jí tak jako mně její táta měl rád, mějte jí tak jako mně její táta měl rád.