Óda na radost Radosti, ty jiskro boží, dcero, již nám ráj dal sám! Srdce vzňaté žárem touží, nebeská, v tvůj krásy chrám. Kouzlo tvoje opět víže, co kdy čas tak dělil rád, zástup lidstva sbratřen blíže cítí van tvých křídel vát. Komu štěstí v žití přálo, v příteli svůj štít že máš, komu vnadnou ženu dalo, mísit pojď se v jásot náš! Sám byť jenom jednu duši svoji na tom světě zval! V díle tom kdo nezdar tuší, od nás ber se s pláčem dál! Radost každá bytost sáti, přírodo, chce z ňader tvých; zlý a dobrý chce se bráti v jejích stopách růžových. Révy žár nám, pocel smavý, na smrt věrný přítel dán; vášně plam dán červu žhavý, světlý cherub dlí, kde Pán. Dál, jak jeho sluncí roje nebes modrou nádherou, spějte, bratři, drahou svou směle, jak by rek šel v boje. V náruč spějte, miliony! Zlíbat svět kéž dáno nám! Bratři! Hvězd kde žárný stan, dobrý Otec zří z mlh clony. Dlíte v prachu, miliony? V bázni tvůrce tuší svět? Pátrej, hvězd kde bezpočet! V záři ční tam božské trůny.