Jako každé odpoledne je v parku, aby hrál na svůj starý, unavený nástroj. Stále na téže lavičce, vedle sebe na zemi přikrývku si upraví, aby měl trochu pohodlí a i když se už připozdívá, nabízí mi baladu za jediný pohled. Ze svých letitých vzpomínek mi vypráví vtipy a já předstírám, že jim rozumím, líbí se mi vidět ho šťastného, jak povídá příběhy s vírou, že má hlas houslí. Hraj pro mě, toužím naslouchat, chci se stát částí tvého bláznovství, vložíme své duše do notového zápisu... Hraj pro mě, toužím naslouchat a ať se poslední úder tvého srdce stane růží, jež vyroste z poslední noty. Jsou lidé, co se smějí, když ho vidí, s jeho zelenou vázankou, děravými kalhotami a květinami, které jsem natrhala, abych ozdobila jeho košili, kterou si tak narychlo zašívá. Bláznivý mistr hraje s bláznivou něhou, holubice v gumových botách a nikdo se nesměje, nikdo nemluví, nikdo z těch, kdo se ti vysmívali. Naklání se a hovoří o věcech, které přetrvávají a já už nepředstírám, nechci ho vidět trpět, když povídá příběhy s vírou, že má hlas houslí. Hraj pro mě, toužím naslouchat, chci se stát částí tvého bláznovství, vložíme své duše do notového zápisu... Hraj pro mě, toužím naslouchat a ať se poslední úder tvého srdce stane růží, jež vyroste z poslední noty.