Rec: Dávno utichly boje, i vítr odvál dunění kopyt někam tam, kde se vyprahlá poušť trávy snoubí s obzorem, dávno pohasl lesk v očích dívky, již osud zanechal tak samotnou, se srdcem navždy, navždy prázdným. 1. ^DDéšť ti, holka, slepil v^Glasy, z ^Atvejch očí zbyl prázdnej ^Dkruh, kde je zbytek z tvojí ^Gkrásy, ^Ato ví dneska jenom ^DBůh. 2. Na kopečku v prachu cesty leží i tvůj generál, v ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál. 3. Tvář má zšedivělou strachem, zbylo v ní pár dětskejch chvil, proužek krve stéká prachem, déšť slepil vlasy jak jíl. 4. A z celý jižní squadrony nezbyl ani jeden muž, v Montgomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů rúž. Rec: Nedočkáš se, holka, svý jižní eskadrony, tý velký chlouby nás, mrtvejch všech, dříve najdeš hroby mezi stromy anebo šest stop hlíny tam, v těch smutnejch zdech. 5. Na kopečku v prachu cesty leží i tvůj generál, hm ... Rec: Vím, že nejsem sama, které osud odepřel jedinou lásku, a také vím, že tak jako mně, i mnoha jiným se stále vrací ono tragické "proč".