Z hlubin věků slavík tesknou píseň nes. Píseň plnou bolu, píseň, kterou pevně třímá děs. Jeho hlas se chvěl, chtěl vzlétnout znova. Pěl píseň z nejsmutnějších - ach, píseň beze slova. A přece pěl o stáří, o nerodící zemi, pěl o ženě, která vládne nade všemi. Pěl o ženě, ženě moudré, která život znala. A pěl o muži, kterému syna vzala. A pěl o zimě, která čin ten mohla omluvit. A pěl o srdci otce, v němž hnul se nejtemnější cit. Tam v kraji řečeném Stremba mohutný dub na pahorku stál. Byl domovem včel, domovem tajemství, vždy s každou bouří rozmlouval. Dobře znal kraje, kde lid nesužuje hlad. Žena vstříc šla jeho tajemství a zaní muž se tiše krad. A slavík pěl o zubech medvědích. Pěl o lese. Pěl o lese, který náhle ztich. Pěl o šípu jenž povětřím se nese. Pěl o smrti. Pěl o smrti, která číhá v lese. Ach, podivný ten byl lov, v němž lovec obětoval šíp stromu. Zvíře ulovilo člověka! Muž přihlíží stařenšině skolu.