Nemůžu spočítat noci, kdy jsem doufala že zítřek nepřijde. ztratila jsem sny a lásku, bičovaná deštěm, brečím, brečím, brečím Co potřebuju udělat, abych byla schopný žít tak jak jsem, bez oblékání sama sebe(bez přetvářky) Nemůžu věřit v sama sebe, tak v co bych měla věřit? Odpověď je tak blízko, že ji nemůžu vidět Pláču černé slzy, nemám nic, jsem tak smutná neschopná to vložit do slov, moje celé tělo začíná bolet nemůžu začít sama V noci kdy jsem začala být unavená pláčem a nakreslila si tvář, teď už to není můj obličej potřebuju přestat se skrýváním svojí slabosti a obléct úsměv je to nejtěžší věc na světe, žít bez přetvařování se? Kdybych mohla mít něco od tebe, chtěla bych něco nedotknutelného už dál nepotřebuju věci, který se dají zlomit i když brečím černé slzy a křičím, zítřek přijde s nepřátelskou tváří a já budu vystavena znovu té samé bolesti jestli takové dny budou pokračovat, chci jít někam hodně daleko i přesto že vím, že je to ode mě sobecké...