Pavel Bobek - Lásko, mě ubývá sil (Roger Dale Bowling / Michael Janík) Já sám pozdě večer jsem do sálu vešel, sedl za stůl a uslyšel smích, krásná se zdála a na mě se smála, já se zeptal, jak říkat jí smím. Jestli chceš, tak mi tykej jak chceš mi říkej a máš-li touhu, tak líbat mne smíš. A bílá jak svíce už neřekla více a já se jen díval, jak sedá si blíž. A pak jsem ho spatřil, on k silákům patřil a v zápětí namířil k nám. Já cítil, jak blednu a dech můj se krátí, já malý byl a byl jsem sám. To, co potom se stalo mě úplně vzalo, měl začít a právem mě zbít. Však zničil mé plány, řek namísto rány slov pár, dodnes slyším je znít: Řekl jí lásko, mě ubývá sil, já říkal si dávno, že bídným jsem byl, já cítil se králem, teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl, řekl jí lásko, mě ubývá sil. Dál vím, že zmizel jak spadané listí, ale jeho stín nezmizel s ním. My jsme dál tu hru hráli, ve dveřích stáli, i tam s námi stál ten stín. Byla krásná, jak nebe, já slyšel sám sebe, jak říkám, že nepůjdu dál. Už nevím nic o ní, jen hlavou se honí těch slov pár a stín co tam stál. Řekl jí lásko, mě ubývá sil, já říkal si dávno, že bídným jsem byl, já cítil se králem, teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl, řekl jí lásko, mě ubývá sil. Řekl jí lásko, mě ubývá sil, já říkal si dávno, že bídným jsem byl, já cítil se králem, teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl, řekl jí lásko, mě ubývá sil.