^Ami7Nejdřív jsem si přísahali věrnost ^G6a pak odcházeli za jinou. Rostli ^F#sus7/4na záhoncích suchopáru, šli zaslíbenou ^Fkrajinou. ^Ami7Naší myslí občas velel zmatek ^G6nevěř nikomu přes dvacet. ^F#sus7/4Ještě doznívaly pionýrs^Hsus9/4ký sliby a my ^Emi7už začínali obracet. První lásky ^Ami7začínají v páru, ^Emi7závratné jak tobogán. ^F#9+Umíme se propít k ^C7ránu, ty ^H7jako dáma - já jak Dán. ^Ami7přímočarým dětským tužbám ^Emi7se cesty začínají klikatit. ^F#9+Strýček občas ztratí ^H7slůvko, učíme se ^Emi7neztratit. V účesech se točí korouhvičky, každý v tanečních je Don Juan. V zákoutí duše hoří svíčky, noc dává zaznít pochybám. Zašlé stránky památníků nás náhle vůní uhodí. Kroky zazděné do chodníků pády z dvacátého století. Tak dožíváme stíny zašlé slávy, jeden za osmnáct, druhý za bez dvou za dvacet. Každou chvíli jiná - jiný, už začínáme obracet. Místo nás tu mohli zpívat jiní, slova písní šustí jak celofán. Kde chybí nápady, chybí i činy, puklá váza, prázdný rám. Ať se chvíli honí zase jiní, unikám všem nástrahám. Malí vrhají dlouhé stíny, co píšu hned sám roztrhám. Všechno děláme jen na půl, ať to jiný vylepší. Slova mluví, mlčí činy v prapodivném nářečí. A nad vším trůní osamělý pěšák, hájí bílá místa šachovnic. Proti černé věži bílý věžák ve hře, kde král neznamená nic. Právě skončily dva roky prázdnin, zavíráš knížku a naráz nic ! Jedovatá ostří skály pářou kýly vratkých plachetnic. Být čokoládou do perníků to v jistém věku unaví. Když má člověk navíc kliku kouká se spíš vytratit Začínáš spíš myslet na své děti, na to jak je uchránit. Své vlastní cesty od desíti k pěti, žít jen tak jak se dá žít. Zem se točí, svět se hroutí, jsme živé cíle terče na pouti. Staří blázni, staré lásky, nás neopustí do smrti. A až nás skolí chtivé oči radarů co vládnou krajinou smrtka v orloji se pootočí Snad nám naše děti prominou Snad nám naše děti prominou