^EStalo se v Plzni v šestnáctém ^F#mistoletí v takovým ^Aklášteře, kterej už ^Enení, že dorazil z dálky mnich, prej to byl Španěl, krásnej i urostlej a patřičně hrdej Boty si ochodil - boty si neochodil Boty si nemoh´ochodit, protože měly tvrdou podrážku Jemu to vadilo - jemu to nevadilo Jemu to nemohlo vadit, protože mu to bylo úplně šumafuk Laj... Zanedlouho za ním přišel další krajánek údajně příbuznej, oni mu to věřili Španělsky řek: Dejte mi komůrku vedle bratrance, já budu klidnej Dali mu komůrku - nedali mu komůrku Oni mu tu komůrku nakonec dali v dobré víře Laj... Z toho příbuznýho se vyklubalo něco strašlivýho ne žádná obluda, jenom smutná dívka co nástrah se nebála, šla za milým do kláštera za muže se strojila, nebylo to stejně nic platný Oni se milovali - oni se nemilovali Oni se nemohli milovat, protože to nebylo dovolený Mniši je zabili - mniši je nezabili Mniši je nemohli zabít, nebyli na to stavěný Laj... Tak vyrazili do ulic za zedníkem Šimicem Šimice, pojď nám ukázat, jak se zeď staví V jedné tajné chodbě je potom zazdili ona vřískala, on byl klidnej Mniši byli rádi - mniši nebyli rádi Mniši museli bejt rádi a ještě se naučili míchat maltu Oni tam straší - oni tam nestraší Oni tam musí strašit, protože je to jenom pověst Laj...