Z šedivejch baráků lezou ven krysy a žerou něco, co bylo člověkem kdysi. Smrt chodí ulicí sama a nemá práci, torza těl požírají hladový ptáci. Preambule ústavy je psána krví, z ostnatýho drátu hnije maso a smrdí. Nad hradem vlaje vlajka a nad ní znak s gilotinou, děti našich dětí snad jednou zapomenou. Soudní líčení rozhodne vrah, jsi vinen, rozsudek tě obrátí v prach. Ucítíš smrad z ostří tvý gilotiny, poslední vněm bude pach tvý shnilotiny. Nemoci chodí městem a hledají oběti, děti křičí hladem a nemají obětí. Neznají lásku, jejich rodiče už umřeli, nikdo jim nepřečítá pohádky v posteli. Síra a chlór a smrt je všude a nikdo neví, jestli zítra vůbec žít bude. Ve tmě při svíčkách večeříme s potkanem, zítra se pomilujem, jestli dneska neskapem. Je jaro, listy padají dolu ze stromů a v létě bude zima klepat zvenku u domů. Smrt bude házet jed s kyselinou do květin, bude sněžit náš pláč do kopretin. Meluzína nese městem choleru a mor, po nocích se městem plíží divnej tvor. Ten tvor dává vraždou smrti za pravdu, obrazu týhle doby vyrobil i paspartu. Zítra bude zástup bláznů chodit ulicí a bojovat za lepší svět s hlavou věřící. S něhou a vírou půjdou vpřed jako kůzlátka, svět se měnit nebude, čeká je oprátka. Ta divná doba nenosí květy, ani slunce, zesnulí nedostávají zpěv, ani věnce. Děti mají na hraní v postílce jen mince a na těch mincích je smrt za spojence. Kyselí déšť nese kvapky přímo do očí a bezradnost čiší spod našeho obočí. A z mostu další blázen do temnoty seskočí, v hospodě se pivo nepije, nikdo ho netočí. Holubice má přistřižená křídla, peří shořelo na prach, jak lidská víra. K oslavě lidu se popíjí síra, je doba temna a sláva je špína. Už se neumírá pro čest, nýbrž z nutnosti, president kat vyhlíží město ze svý pevnosti. Chystá se zapálit svý město jak Nero, však benzínem to půjde až k cíly snadno. Už není naděje, plápoláme v plameni, plameny šlehají obličeje, tvořej znamení. Byly jsme otroci a teď už jsme svobodní, svobodu nám dalo teprv náhrobní kamení.