Nad lesním porostem se světlo vznáší, to duše uniká po strašném činu. Za jeho černým vozem se jenom práší. Myslí že úťekem skryje svoji vinu. Zažila si těžký časy, strach a bolest, teď už klid má. Nezbylo nic z dívčí krásy. Na zemi zbyla postava nehybná. Svědomí hlodá v jeho hlavě, ujíždí do tmy tam někam dál. O dnešní půlnoci na lesní trávě, stal se vrah z toho co jenom lhal. Letí vzhůru kolem mraků, je jistě v nebi vítaný host. Ztracená holka beze strachu. Na druhý břeh našla si svůj most. V rychlé jízdě náhle zlom, skřípání gum, tlak na brzdy vztekle. Cestu mu najednou překazil strom. Smrt si ho našla, teď se škvaří v pekle. V měsíčním svitu dvě mrtvá těla leží, proč se jen holka tak snadno zlákala. Těm dvěma už na ničem nezáleží. Měla dost smůlu že ho dnes potkala.