MAGDALÉNA S: Tvé oči jak dvě tůně jsou, ty moje zase nesnesou pohled do té hlubiny, kde se žal s úzkostí míchá, a mně se těžce dýchá, jakoby má záda divokých koní stáda - podupala. S: Kdy stala se ta zrada, že nemáš už tak ráda štěstí ve své duši, co přináší zpěv ptáků, proč padají teď z mraků, jakoby jim křídla žhavé lávy vřídla - popálila. R: Tak vzývám tvé jméno má milá Magdaléno! I lidé co jsou hluší, slyší jak mě srdce buší, když šeptám tvé jméno má milá Magdaléno! má Magdaléno! S: Znám tvé rány osudu a skrývat taky nebudu, že svůj podíl mám, dík stresu klesám dolů ve sklenici alkoholu, jakoby se v podsvětí známé mužů prokletí – probudilo. S: Někdy se nám daří, pak tvá bytost září, stojí za to spolu být, vidím v tobě vílu a to mi dává sílu, jakoby láska smělá oheň v nitru těla - zapálila. R: Tak vzývám tvé jméno má milá Magdaléno! I lidé co jsou hluší, slyší jak mě srdce buší, když šeptám tvé jméno má milá Magdaléno! Magdaléno, má Magdaléno S: Když v nás oheň hoří, silné pouto tvoří, jdeme spolu dál, až na konec bytí, kde jasné světlo svítí, jakoby někde v dáli, Andělé nám hráli – poslouchej. R: Tak vzývám tvé jméno má milá Magdaléno! I lidé co jsou hluší, slyší jak mě srdce buší, když šeptám tvé jméno má milá Magdaléno! Magdaléno, má Magdaléno R: Tak vzývám tvé jméno má milá Magdaléno! I lidé co jsou hluší, slyší jak srdce buší, když šeptám tvé jméno má milá Magdaléno! Magdaléno, má Magdaléno