^CKdyž tudy vezli Gagarina, celému ^Dmiměstu řekli: ^G7Stůj! ^FJenže ty‘s vyšla právě ^Gz kina ^Fa Gagarin řek “Bože ^Cmůj! ^CViděl jsem to, co kosmem točí, že však lze ^Dmitohle uvi^G7dět...“ ^FJo, tehdy modrá ve tvých^Gočích ^Fpoprvé udivila ^Csvět. ^CI já jsem podleh v onu dobu těm neví^C7daným papr^Fskům. Jako kůň k rytířovu hrobu vracíval jsem se před tvůj ^Gdům... ^CDnes už mě nic tak neochočí, tehdy však ^Dmiměl jsem patnáct ^G7let ^Fa modrá barva ve tvých ^Gočích ^Fmi zabarvila celý ^Csvět. Jen ráno ustoupily stíny, já vystupoval z úkrytu. Já - a pak asi tisíc jiných nuzáků v cárech úsvitu. Jak stromy, které po úbočí se táhnou slunci uklánět prahli jsme po té modré v očích. Po té, co zahřívala svět. Akvamaríno všech mých lásek, mé první štěstí v neštěstí, jsem ten, kdo k stáru přiznává se k té tajné dětské neřesti. Jsi pryč, jak vozy s kolotoči... Kéž bych ti moh tak povědět, že božsky modrá ve tvých očích ještě teď zbarvuje můj svět.