Jdu rovnou ze špitálu, tam v jeho smutnejch zdích leží na pitevním stole děvče bílý jako sníh. Včera řek mně o ní doktor, je to s ní moc nahnutý, dneska najdu její tělo prostěradlem přikrytý. Zejtra bude na Krchově devět děvčat, devět děvčat jako květ, ale z Krchova jen vosum se jich potom vrátí zpět. Mně před vočima rázem zčernal celej svět, teď už je mi všechno šnafu, teď už můžu zkřepenět. Až jednou zklapnu paraple, to bude legrace, to bude teda funus, no zkrátka senzace. Teda do rakve chci žaket a zlatý prsteny, aby vyštafírovaly moje tělo studený, ten luxus ten je nutnej, aby pánbů pochopil, jak velkej jsem byl sekáč, jak nóbl jsem si žil. Ten funus jenom tenkrát se dovopravdy vydaří, jestli rakev ponesou mi čtyři těžký valchaři a že jsem celej život tropil samou nezdobu, tam holky z tingl tanglu mně šoupnou do hrobu a potom černá kapela to všecko dorazí až na Krchově spustí prvotřídní vodvazy. Tak už jsem teda skončil ten srdceryvnej blues, kterej je tak hrozně smutnej jako funebrácký vůz..