KRYSAŘ
Nevím, proč jsem poslední noc nemohl spát,
přece není tu nic, čeho měl bych se bát,
zas krysy, jak obvykle, na smrt hnát.
Co je to za mrak, co se mi do mysli vkrad,
vím co je umírat. Znám všechnu bolest tady toho
světa.
Mně neublíží nenávist, už vůbec ne zlá věta.
Když cit se zvolna probouzí, to s Krysařem je
veta.
Musím odejít, hned jak dozní píseň staletá.
Radši ať pojdu, ať smrt mě skolí,
láska nepatří do srdce krysaře.
Co po mně chceš, Osude! Vždyť to bolí.
Proč podíval jsem se dnes týhle ženě do tváře!
Na obzoru vidím matně,
rudou skvrnu, je jako krev,
k tomu slyším, a to je špatně,
lidí řev.
Jak voda dav se valí,
teď už jej nezastaví nejpevnější val.
Ta síla trhá skály.
A Bůh se na to ani radši nedíval.
Vidím, jak domy hoří,
jak někdo bez důvodu krev tu prolévá,
jak hodnoty se boří,
z tý hrůzný představy mne horko polévá.
Musím zůstat tím, kým jsem byl,
jako prázdnej pokoj v opuštěnym domě,
díky za to, že jsem pochopil,
že láska není pro mě.
Osude, jak jsem ti teď za výstrahu vděčný,
ještě dneska tohle město opustím.
Pro tenhle kraj jsem velmi nebezpečný.
Díky za to, že to vím. |
Martin Chodúr:
František Z Assisi:
Kabát:
