Já po růži mám jméno,
jméno zní a dál jde čas,
růžím v šarlatu svět je jen scénou,
kdo jen ví, co to dřímá v nás.
Když mě pohledem spálila
jako strom blesk,
jak spoutaný
já tam stál.
Oheň v šarlatu,
osud byl v té růži,
v té chvíli sám ďábel snad stál opodál.
Svět pak do trávy pad
a on mě měl rád,
ten keř růže zplanělé nad tělem vlád.
On můj první byl
a ten můj rozum smyl,
když anděl zlý tvůj rozum svál si.
Já po růži mám jméno,
jméno zní a dál jde čas,
růžím v šarlatu svět je jen scénou,
kdo jen ví, co to dřímá v nás.
Já druhý den
šel s kytkou za ní,
ona lhala mi,
jak puklý drahokam.
I když zplanělé jsou,
růže dál voní tmou,
lásky jak růže jsou klam.
A já na druhý den
víc se rozvila jen,
když po růžích mám svoje jméno.
Mám šarlat a nach,
když plách dívčí strach,
já stala se růží i ženou.
Já po růži mám jméno,
jméno zní a dál jde čas,
růžím v šarlatu svět je jen scénou,
kdo jen ví, co to dřímá v nás.
Pro jiné snad mě bůh taky stvořil,
svět to nejlepší je místo z míst,
ten zpod keře snad,
mě snad vážně měl rád,
co s růží divokou
v zajetí hnízd.
Věčná bestie lásky
kolem toulá se tmou,
cítím dech ďábla z té růže zplanělé,
snad v pekle je ráj,
za ním jdem na okraj,
cítím dál růži divokou dnem i nocí.
Já po růži mám jméno,
jméno zní a dál jde čas,
růžím v šarlatu svět je jen scénou,
kdo jen ví, co to dřímá v nás,
kdo jen ví, co to dřímá v nás,
kdo jen ví, co to dřímá v nás.
|
Pavel Bobek:
Pavel Bobek:
Pavel Bobek:
Pavel Bobek:
