Nábřeží,
v šeru stmívání,
z dálky zvon,
snad na posměch mi zní,
Žádný důvod, samotná,
dál tu chcíple stát,
možná mám jít s pláčem,
jenže já si říkám,
chybička se vloudí.
Dávno znám
smůlu černých dní,
žádný den,
však není poslední.
S touhle schůzkou, zdá se,
už to bídně vypadá,
nejspíš lásku ztrácím,
jenže já si říkám,
chybička se vloudí,
vloudí.
Soukolí
strojů rezaví,
já to vím
a kdekdo dávno ví.
Orloj téhle lásky
v sobě zřejmě písek má,
snad ho zítřek spraví,
já si pouze říkám,
chybička se vloudí,
chybička se vloudí,
chybička se vloudí,
chybička se vloudí...
|
