Moje malá Michaela
nehraje si s cukrátky,
shrnuje si vlasy z čela
a nevěří na pátky.
A nevěří na bubáky
a pozná, když houkaj vlaky,
v tašce jsem jí našel praky,
hned jsem se jí ptal.
Moje malá Michaelo
raděj skákej panáky,
prak je vlastně malé dělo,
vyměň ho za slamáky.
Ona říká: „Oč Ti běží“?
Na chodníku panák leží,
lidé se mu vyhnou stěží,
každý šlape dál.
Šlápneš botou, oči mizí,
úsměv taky, vždyť byl cizí,
jako praky, jako dělo,
co si jen tak střílet chtělo.
Jako bílé malé pápěří,
střela slétá, nikdo nevěří,
že se skrývá v řadě záhonu,
kytkám říká pro svou náhodu,
půjdeš spát, půjdeš spát, půjdeš spát.
Moje malá Michaela
povídá mi pohádky,
ať mi slezou chmury z čela
a pozve mě na svátky.
Slunce mizí, den je krátký,
v kouzlu šera mizí řádky,
šeptá vrátím praky zpátky
a teď půjdu spát.
Šlápneš botou, oči mizí,
úsměv taky, vždyť byl cizí
jako praky, jako dělo,
co si jen tak střílet chtělo.
Jako bílé malé pápěří,
které slétá, větru nevěří,
jako bílé malé pápěří,
které slétá, větru nevěří,
půjdeš spát, půjdeš spát, půjdeš spát.
|
Milan Černohouz:
