Přihodilo se to jednou v neděli, v Grandu jsme ji smutnou sedět viděli, kluci měli řeči, já je nevnímal, ona byla sama, nikde její král. S řádkou trablů jsem se tehdy potýkal, snad ji o nich nikdo nikdy neříkal, nebylo mi tehdy vůbec do zpěvu, však náhle jsem byl zcela blízko objěvu, že chci ji mít, já chci ji mít, tu smutnou holku s citronovou šálou. Pak jsem někam odjel na pár dlouhých dní, marné však to bylo, táhlo mě to k ní, hlodala mě stále stejná obava, jestli tuhle šanci právě nevzdávám. I když nepatřil mi ani její stín, nepřiznal bych nikdy, že k ní nepatřím, čím dál méně bývalo mi do zpěvu, vrátil jsem se k místu svého objěvu, chtěl jsem s ní být, já chtěl s ní být, s tou smutnou holkou s citronovou šálou. Hledal jsem ji ve všech městských uličkách, hledal jsem ji po bytech i na cestách, propadla se někam jako v pohádce, kvůli ní jsem chtěl i hory pokácet. Až na jednom malém tichém nádraží, spatřil jsem jak lokálka ji přiváží, teď jsem sem moh klidně pustit do zpěvu, vždyť právě jsem byl zcela blízko objěvu, že teď ji mám, vezu ji k nám, tu smutnou holku s citronovou šálou. Tu tututu, tútú ....