Oblá ňadra věrných závojích,
za chvíli se zpevní z doteků,
když svítá, když svítá.
Z košilky se milá odstrojí,
svůdně krásná,
šeptá mi: Pojď,
z mých dlaní snídej,
nestydí se, nebrání,
dívka má.
Když se v pevných pažích zahřívá,
ranní dech mě sladce opíjí,
révou, voní révou.
Plodně nahá, trošku marnivá,
se mi dává,
pro chvíli žní,
k poledním hrátkám,
nestydí se, nebrání,
dívka má.
Už je loukou pokosenou,
už se stává v poledne ženou,
v žitných klasech dozrává,
Morava má.
Na polštář si večer odkládá
z jarné mlhy blůzku utkanou
a stmívá, lampu stmívá.
Cítím zralost plodů v zahradách,
když mě svádí,
už znám ten smích
jak cinkot džbánků,
nestydí se, nebrání,
dívka má.
Už je loukou pokosenou,
úsvit dívkou červánky ženou,
vůni hroznů dozrává,
Morava má.
|