Slunce už zlatí hnízda v korunách,
rytíři dál však tiše spí,
rosa je nezastudí,
kosové neprobudí,
na brnění si sedá prach.
Ten spánek dá se těžko zaplašit,
pokud jen lidé budou chtít,
zakletá noc je dlouhá,
tak jako věčná touha
uchovat křehký mír a klid.
Ať dál tedy spí,
ať už není třeba vstávat,
ať nehrozí hřích,
lidí zlobou posedlých.
Ať dál klidně spí,
ať už není třeba vstávat,
spát znamená žít,
tak ten spánek nenech brát.
Snad jednou půjde zaklít podzemí,
tak aby nemohli se hnout,
války a zuby dračí,
tak málo k tomu stačí,
z krůpějí bývá mocný proud.
Tak vezmi peří bílých holubic,
co zpátky vrátily se domů
a dej ho k patám skály,
ten tichý pozdrav z dáli,
rytířům poví možná víc.
Ať dál klidně spí,
že už není třeba vstávat,
že nehrozí hřích,
lidí zlobou posedlých.
Ať dál klidně spí,
že už není třeba vstávat,
spát znamená žít,
tak ten spánek nenech brát.
|