To slunce je mou zlatou monstrancí,
co při mši ranní zdvíhá den,
dlouhý spaní odnesou skřivánci
a já dám svou tvář slunci v plén.
Spánek vrátím tam, kam náleží,
jak velí půjčovní řád,
žiju a tím o sny neběží,
já na slunci dál chci se hřát.
Ať každodenně s bláznivou nadějí
ptáci zapějí,
že prý těch sluncí je víc,
kouzelnou finesou
prý jich přinesou
zítra třeba na tisíc.
Já jim v tom nebráním,
hlavu zakláním,
prohlížím šmolkovej tyl,
jedno mi postačí,
když se nemračí
a když já jsem jeho cíl,
ten cíl.
To slunce je mým zlatým kalichem,
co při mši ranní zdvíhá den,
dlouhý spaní odhodím se smíchem
a pak utíkám rychle ven.
Nohy smáčí rosa průsvitná,
slunce den zdvíhá výš,
ptám se já,
čím jsem tak bezcitná,
že pro slunce snům zamknu mříž.
Ať každodenně s bláznivou nadějí
ptáci zapějí,
že prý těch sluncí je víc,
kouzelnou finesou
prý jich přinesou
zítra třeba na tisíc.
Já jim v tom nebráním,
hlavu zakláním,
prohlížím šmolkovej tyl,
jedno mi postačí,
když se nemračí
a když já jsem jeho cíl,
ten cíl.
Na, na, na, na...
|
Helena Vondráčková:
Helena Vondráčková:
Helena Vondráčková:
Helena Vondráčková:
