Jarmila: Žárlí, žárlí.
Gustav: Proč má milá žárlí,
když ráda mě má,
než pár slůvek lživých,
to snad lépe mě zná.
Proč stále tak žárlí,
z čeho podezřívá,
vždyť možná, že z toho,
co snad sama dělá.
Mnohdy se ji musím
v duchu smát, tolik smát,
že mě stále podezřívá,
když ji mám opravdu rád.
Proč stále tak žárlí,
to já nevím sám,
snad jednou pochopí,
že ji přece rád mám.
Jarmila: Proč tvá milá žárlí,
když ráda tě má,
než pár slůvek lživých,
to snad lépe tě zná.
Proč stále tak žárlí,
z čeho podezřívá,
vždyť proto, že možná
to snad sama dělá.
Gustav: Mohl bych ji také šidit
jistě mnohokrát,
přesto, že mně často zlobí,
mám ji však přece jen rád.
Tak proč stále žárlí,
to já nevím sám,
snad jednou pochopí,
že ji přece rád mám.
Spolu: Snad to pochopí,
že ji přece rád mám.
|
