Hej, z tvých prsů sílu si sát,
moje milá, už nebudu já,
jak děcko k tobě ručky zvedat,
moje milá, už nebudu já.
Ty jsi tím, co mám s počasím,
zaprším a pak se vyčasím.
Už jsi jen byla
moje milá a už nebudu já.
Hej, nejsi cizí,
jen tvoje blízko jiný pozná.
Každý můj déšť kéž uměl by snést
trápení a za duhou vést,
vždyť každý déšť, co kane z očí,
neutopí ani nerozmočí.
Zhaslas, zhasnu, hotovo bude
a nic nezbude, ale tak to není.
Hej, nejsi cizí,
jen tvoje blízko mizí, mizí, mizí.
Zhasla, zhasnu, zapršíme.
Krupobitím potlučení,
v polojasnu dříve né
vyčasíme smíření.
|