Můžu psát v každým dopise,
zprávu svou tajnou řečí.
Psát dál že, tady jsem,
zkoušíš to nečíst.
Chceš-li nepoznej mě,
stejně dál v tobě budu žít.
Budu v každý řádce,
hřát se v žáru přízně tvý.
Jsem to, co budeš z mýho románu číst,
to co, v něm ti zjevím.
Jsem kresba na mapách jen bílejch míst,
co směr tvůj změní.
Mám být zátiší, kde pláč svůj neslyšíš?
já budu radši tón co tu zní a zní,
i když o něm už nevíš.
Budu psát v každým dopise,
zprávu svou řečí tajnou.
Ať ví, že tady jsem,
stejně máš mě přečtenou.
Ať můžem jen krátce znát se,
zůstanu napořád.
I kdýž zmizíš v dálce.
Dál se v tobě budu hřát.
Jsem to, co budeš z mýho románu číst,
to co, v něm ti zjevím.
Jsem kresba na mapách jen bílejch míst,
co směr tvůj změní.
Mám být zátiší, kde pláč svůj neslyšíš?
já budu radši tón co tu zní a zní,
i když o něm už neví.
Až na vzdory frázím,
vezme čas, co má vzít.
A všeho, nač sázíš,
budeš chtít se vzdát
I tam za tou hrází
stejně píseň má znít bude dál.
Jsem to, co budeš z mýho románu číst,
to co, v něm ti zjevím.
Jsem kresba na mapách jen bílejch míst,
co směr tvůj změní.
Mám být zátiší, kde pláč svůj neslyšíš?
já budu radši tón co tu zní a zní,
i když o něm už neví. |
Lukáš Adamec:
Gabriela Gunčíková:
Eurovision Song:
