Šach, ne mat,
další únos v bublinách,
s expirací dvou, tří týdnů,
vracíme se v obměnách.
Dny bez nocí,
jsme minarety na kopcích,
opačně tepající dlaně,
chvíli infuze emocí.
Jed se tváří jako lék,
v nás přežívá,
čemu říkáš začátek,
jsou jen střepy konců.
A až z,
tenké roznětky našich vět,
široce uzavřených očí,
opatrných jak menuet.
Spektra chyb,
symfonicky prázdný slib,
pravidelně přesné pozdě,
elektrický impulz ryb.
Jed se tváří jako lék,
v nás přežívá,
čemu říkáš začátek,
jsou jen střepy konců. |