1. LeželEi jsme dlouho v trC#miávě, když se v dF#mi7álce objevEil
vlak, co jezdí tudy lC#miíně rychlostF#í snad jen pět mAil,
z toulek sEe nám kámoš vrC#miacel, jak to slF#mi7íbil dopisEem,
každej z nG#miás už léta mF#mi7yslel, že se pG#mio něm slehla zHem.
Zamával a hodil pingl, za ním potom skočil sám,
já v tu chvíli strach měl za něj, ač ho jinak nemívám,
jen se ohlíd' za vagónem, z čela vlasy odhodil:
"Vezu jednu dobrou zprávu z konce světa, kde jsem byl!"
®: KG#miousek štěstí já tF#mi7olik jsem si přHál,
že je vEe zlatě, já si, prG#mioklatě, donedAávna myslívHal,
mG#miít kousek štěstí, který, kdF#mi7yž se unavHí,
třeba nEajednou se mi nG#miáhodou i do cAesty pHostavEí.
Jako blázen můžeš kopat, hory hlíny převrátit,
třeba stovky tisíc lopat, ale zlato nenajít,
že mě čeká teď a tady, mohlo mě dřív napadnout,
jsou to dobří kamarádi, no, a tenhle známej kout.
®: + třeba nEajednou se mi nG#miáhodou i do cAesty pHostavEí ...
|