Má milá, pánové,
nechte si to vyprávět,
jaké dny, bláhové,
byly roku dvacetpět.
Kabaret, kabaret,
láká poutač ve vlaku,
kankán, step, tančí svět,
v sukni nebo ve fraku,
ten, kdo má dost času, ať vstoupí,
bázlivých i pochybných jmen,
za poslední gáži, ať si lístek koupí,
hlavně ten, kdo tváří se jak zvadlej křen.
Suprémy za halíř,
na postranní taburet,
kdo nemá, co na talíř,
nakrmí ho kabaret,
kdo má víc do kapsy,
sedí blízko parketu,
zavolá na taxi,
odvede si koketu.
V kabaretu mávnutím hůlky,
na všechno se zapomíná,
komu rozdělil se život na dvě půlky,
vstupné dá a všechno znovu začíná.
Jednou tam zavítal
tichošlápek z podsvětí,
tržbu sám spočítal,
a zmizel dřív než do pěti,
jindy zas někdo zhas
a trochu se tam střílelo,
tehle čas sebral ďas,
šlo to trochu na tělo.
Kuplety a cvičené blešky,
médium, co netíží zem,
z velké dálky chodili tam v dešti pěšky,
za posledním ragtimem,
zapomenout na zlý sen,
naštěstí tam nepůjdem,
za posledním ragtimem,
zapomenout na zlý sen,
naštěstí tam nepůjdem.
|
Josef Laufer:
