Kdybys bloudil v dálce za horama,
štěstí svý nepotkáš,
tvý štěstí je tady mezi náma,
čeká, až zavoláš.
Až přijde ta chvíle, kdy čelo tvé bílé,
mi zažene chmůry a chlad,
až ve hvězdné noci sám budu ti moci,
říct, jak tě mám, děvče mé, rád.
Až znavena polibky mými,
v náruči mé budeš pak spát,
až přijde ta doba, kdy budeme oba,
to nezměrné štěstí svým zvát.
Až znavena polibky mými,
v náruči mé budeš pak spát,
až přijde ta doba, kdy budeme oba,
to nezměrné štěstí svým zvát.
Ještě, děvče, na osadě mládí
ohýnek neuhas,
ještě slzy oschnou a my rádi
sejdem se spolu zas.
Až přijde ta chvíle, kdy čelo tvé bílé,
mi zažene chmůry a chlad,
až ve hvězdné noci sám budu ti moci,
říct, jak tě mám, děvče mé, rád.
Až znavena polibky mými,
v náruči mé budeš pak spát,
až přijde ta doba, kdy budeme oba,
to nezměrné štěstí svým zvát.
Až znavena polibky mými,
v náruči mé budeš pak spát,
až přijde ta doba, kdy budeme oba,
to nezměrné štěstí svým zvát.
|
Karel Gott:
Gustav Brom:
Waldemar Matuška:
Waldemar Matuška:
Bohuš Matuš:
